Příjezd do Puebly a mé první dny v Ciudád Serdán

V noci ze čtvrtka na pátek jsem přejížděla v luxusním autobuse společnosti ETN z Morelie do Puebly, hlavního města státu Puebla (zde asi poprvé a naposled došla Mexičanům tvořivá slina). 
Pětihodinovou příjemnou cestu bez přestávky (autobus byl vybaven jak letadlo) jsem měla prospat, ale nedařilo se mi. Pořád jsem se jen chrula ve spacáku, který jsem si pro ten účel vyndala z kufru a docenila ho teprve v nádražní budově, kde jsem na sedačce konečně zabrala a na dvě hodinky tvrdě usnula s hlavou na batohu a nohama na kufru po vzoru okolních cestujících.

V poledne si mě měl vyzvednout Armando González Ramírez, Director de Vinculación y Extensión, čili chlapík zodpovědný za vnější politiku školy. Protože to byl ten samý, co mi během tří měsíců neodpověděl ani na jeden mail, byla jsem připravena na to, že na mě možná zapomene. Třináctá hodina odbyla a Hrádková ještě dřepěla v kavárně Ruta na autobusáku, jak jsme byli domluveni. Kavárníci na mě byli hodní a neustále mi hlídali kufr, když jsem odbíhala na předražené záchodky a nebo si koupit předražený kredit k mexickému operátorovi TELCEL.
Blížila se druhá hodina a já jsem byla v klidu, (už se pomexičťuji), když tu na mě promluvil milý, elegantní pán, přátelsky mě pozdravil letmým polibkem na jednu tvář (na rozdíl od francouzského dablu) a odvedl mě k autu s hezkým lištičkovým logem univerzity. Tam mě nonšalantně zase opustil s tím, že se uvidíme až v pondělí ve škole. Neřekl kdy. Normálka. Prostě se tam někdy dostavím a uvidím :-) Ahorita! Tohle slovo je mexickou mantrou. Znamená snad úplně všechno, ale hlavně časové rozpětí od "za chvilku" až po "nikdy".

Další dvě hodiny on the road trávím s pohodovým řidičem Alexem, děsně milou a přátelskou Celií a o nic méně milou a přátelskou Erikou. Bavíme se o všem možném a nějak mi přestává vadit, že neumím dobře španělsky. Prostě je nutno pochopit či sdělit myšlenku stůj, co stůj a ono se to opravdu daří!

Jsme na místě. Průjezd městečkem mi zvedá náladu, protože oproti mému Morelijskému předměstí je to tu úhlednější, čistší, přehlednější a tišší. Hned se ohlížím po okolních kopcích, kdy se mi ukáže majestátný Citlaltepetl. V pátek odpoledne ale ještě odpočíval v mlze. Okolní sopky už vidět byly.
Nepřipadá vám, že jim chybí Ještěd?

Už jen erodující sopka za městem.

  

Volcanos sin Ještěd. Sopky bez Ještědu.

Kachny ne, ale kukuřice, kukuřice, kukuřice....všude okolo, kam oko dohlédne.

Maíz.

Vystoupím z auta a na první nadechnutí cítím, že tady to bude můj větrný kraj s čerstvým řídkým vzduchem (jsme na náhorní plošině 2.500 m.n.m.), nízkými domečky, vlajícími vystřihovánkami v ulicích a pobíhajícími psy a dětmi.  

Ubytovávám se u rodiny Neftali. Průvodkyní se mi na úvod stává nejmladší dcera Diana, která studuje prvním rokem obchodní management na Institutu. Anglicky neumí, resp. občas něco porozumí. Maminka v domácnosti mě hned krmí dobrotami. Pak jdeme na obhlídku centra a zastavujeme se u tatínka - ševce "zapatero". Šije boty do dvou dnů a jeho dílna je prostě úžasná. Připomíná lokál z minulého století, kde se na různých místech vyskytují boty v různém stádiu rozpracovanosti, v koutku sedí dva tovaryši, mladej a starej, tu a onde se kupí ústřižky kůže, kopyta a nebo kusy papírových střihů. Voní to tam klihem a kůží. Tatínek mi ukazuje dva páry exkluzivních "botas" - jedny z krokodýla, druhé z hada. Objednávka od nějakých rancheros. 

Večer mě rodinka bere na oslavu narozenin svého nejstaršího syna. Je to mistr státu Puebla v kulturistice a místní lidé ho tu všichni znají, protože provozuje fitness klub Gorillas. Je to má třetí fiesta. Tato je samozřejmě pozoruhodná nebývalou koncentrací svalovců na metr čtverečný.

Gorillas - uprostřed oslavenec

Jinak všechny fiesty se vyznačují přítomností mnoha příbuzných a kamarádů a především výborného jídla v obrovském množství. Grilují se steaky, kukuřice, banány "plátanos" a tortilly. Uprostřed malé zahrádky hoří oheň, z garáže hraje z amplionu hlasitá hudba a lidé si hlavně povídají a jedí. Taky si povídám - s Gerardem, studentem jazyků. Hurá, jsem vždycky ráda, když někdo umí slušně anglicky a vysvobodí mě z mého trapného koktání ve španělštině. Okolo jedné se zvedáme a s maminkou jdeme dom. 

Mrtví odpočívají nad sebou.

Říkám jí maminka, ale ona je jen o 2 roky starší. Nicméně si během prvních dnů vytvoříme takovou hru na status mamky a dcery. Docela se mi v té pozici líbí. A navíc odpovídá mé zdejší realitě. Prožívám něco jako druhé dětství. Učím se jazyk, odposloucháváním, odezírám, pomaličku a s chybami mluvím, kopíruji chování svých hostitelů (třeba odhodím slupky od mandarinky přes zídku na hřbitov, což bych u nás nikdy neprovedla, ale tady chybí na ulicích koše a "mi mama" to před chvilkou udělala taky).




Teda, Mexiko, něčím rezonuješ s mou duší. I got you under my skin.