Jak se mi žije v Mexiku

Příjemně, dobře, fajn, pohodově... Jsem tu jen jako host na delší než malé množství času a tak nezakouším, i když ji vnímám, tvrdou kůrku zdejšího bytí. 

Mám výbornou hostitelskou  rodinu, která mě všude bere s sebou, baví se se mnou španělsky a anglicky, vydatně mě krmí a neustále se strachují o moji bezpečnost, takže i na autobus do školy mě nejdříve vyprovázeli. Dále mám velmi elegantního a stylového šéfa, milé a kamarádské kolegy, dychtivé, usměvavé, mexicky nedisciplinované a vděčné žáky. 

Jenže to není jenom tím. Sedne mi mexický duch. Velmi rychle jsem vklouzla do zdejšího "ahorita" stylu, nepozastavuji se nad nedochvilností čítající hodiny, trpělivě čekám a využívám takto nabytý čas k jiným činnostem, většinou píšu tento blog, nebo si povídám s někým, kdo mě zrovna, kdekoli jsem, osloví.
Taky polovičatost informací už mě nijak nevyvede z míry, protože ono to vždycky dopadne tak, jak má. A že si připravuji na tři stránky odpovědi pro interview ve španělštině na nějakou blíže neurčenou konferenci a pak je z toho jenom představení se před panelem hostů a vypoklonkování ze sálu plného rautových dobrot, no a? Že přijdu ráno o hodinu dříve, protože si se mnou studentka dohodne konverzace a ona pak vůbec nepřijde, protože musela dojit krávy, no a? Že učitel chce lekce ruštiny a neráčí přijít na smluvený termín, protože musí dodělávat úkol do své vlastní školy, no a? Trochu to zamrzí, ale fakt už jen trochu.
Přípravy na hodiny dělám raději ve třech různých obměnách, protože nikdy nevím, co žáci pochopí a co ne. Nejsou vůbec zvyklí na interaktivní výuku. 

Mexiko je hlučné. Každé ráno (asi tak ve 3) mě budí vytuněné náklaďáky z nedaleké silnice první třídy jedoucí směrem na Vera Cruz. S rozbřeskem začínají kohouti. Okolo sedmé jezdí pán s kukuřičným tamaléééé tamalééééé, je-li hezké počasí, okolo 9 vystrčí sousedka repráky z okna a do pozdního odpoledne vyhrává kumbiu a salsu do ulice. Večer jezdí městem auto, z jehož ampliónů zpívá lokální Ondřej Havelka a nabízí "pan dulce" - prostě mnoho druhů loupáků, šátečků a dalších přesladkých bochánků. 

Po celý den lidé hovoří, vtipkují, smějí se a nebo něco nabízejí, někoho lehce pomlouvají a nebo něco rozebírají. Chodím do školy pěšky, tak 25 minut ostřejší chůze, a už mám na ulici známé, všem ostatním také popřeju buen día, protože to je moc fajn, když se na sebe hezky usmějem a dáme si najevo, že jsme tu na světě pospolu.

A celý den jezdí ulicemi měst auta všech barev a značek, šrotová i mastňácká, všechna bez rozdílu se přehupují přes stovky retardérů, které jsou snad na každém dvacátém metru, a nadělají příšernýho rámusu, protože silnice jsou tu samý výmol a řidiči nemají co dodržovat, když pravidla prostě nejsou. 

Zóna retardérů.

Pražené kobylky luční. Křupavé.

Vyrazí-li člověk do města, stále ho někdo, a nebo on někoho zdraví - sousedy, prodavače, známé. V práci totéž. Obchody jsou otevřené směrem do ulice a skoro každý majitel z nich vypouští ven nějakou reprodukovanou hudbu. Otvírají si tu jak chtějí. Ráno obvykle nic moc, začnou tak v devět až deset. Ale není si co zoufat, protože vždycky na rohu stojí někdo s pojízdným hrncem s kukuřičnou dobrotou, se sladkostmi, džusy, křupavými drobnostmi atd. Mnoho z krámků po poledni zavře, lidé si dojdou domů na oběd, a poté zase otevřou, jak se jim zachce, třeba ve 4, aby zavírali podle situace okolo 9 večer. Obchodů, občerstvení, stánků a tržnic je v každém městě nepočítaně. V Mexiku rozhodně nikdo hlady nezůstane. A to i proto, že jídlo, respektive najezení se k prasknutí je zdejším životním stylem, to přiznávají i sami Mexičani.

Zvláštní odstavec si zasluhují místní stále živá řemesla. Krejčí, švec, strojní mechanik, sklenář, "železář" (ne kovář, toho jsem tu neviděla jediného) nebo třeba truhlář mají své dílny také stále otevřené do ulice, takže vidíte řemeslníky při práci. Baví mě jen tak zevlovat a okukovat je, jak pracují a pod rukama se jim rodí výrobek. Můžu pozorovat i holiče, který stříhá, holí a brebentí při tom něco do ucha zákazníkům upíchnutým na takové té festovní kožené sesli, kterou si pamatuji z dětství. Nebo na "chicharona", kterak ve velké plechové kádi před masnou škvaří sádlo, aby pak prodával na váhu velké křupavé kusy škvarku jako pochoutku do ruky.

Pondělní trhy.

Velmi chutné tmavé banány.

Nemůžu opomenout pondělní "mercado". Stánky s čerstvou zeleninou a ovocem, čínským šuntem a žluťoučkým kuřecím a slepičím masem, s různými typy pečiva a s cédéčky. 

      

Banány, "camote" neboli povijnice batátová, cukrová třtina a "cacahuete"-buráky.

Brambory," chayote" čajot = sladkojam jedlý, cuketa, jalapeňos a "jicama" bez českého ekvivalentu.

Žiju v malém městě čítajícím 24 tisíc obyvatel. (Vyděl 4, protože rodiny jsou početnější, a dostaneš pro představu Frýdlant.) Mám před očima mexickou realitu stojící nohama na zemi a srdcem v rodině. Lidé se tu musejí docela slušně ohánět, aby uživili sebe a svoji, obvykle početnou, rodinu.

Pohled na Ciudád Serdán ze severu z místa zvaného Cruz (stojí tam modrý kříž).

 Nicméně současný trend je tu už stejný jako v Evropě - mladí mileniálové prodlužují dobu studia, chtějí cestovat, ženy se chtějí realizovat jinak, než jen u plotny, a počet dětí také klesá na průměrný standard 2 potomků v rodině. Rovněž rozvodovost v této vesměs katolické zemi stoupá. 


Mnoho mých kolegů má 2 -3 zaměstnání, někteří chodí do práce i v sobotu a v neděli, aby udrželi děti na univerzitách, protože i když je mají na státních, kde se neplatí školné, výdaje na ubytování, jídlo a ostatní jsou stejně nad jejich poměry. Spousta mladých má pravidelné večerní a víkendové brigády

povětšinou v obchodech svých rodičů. Není výjimkou, že s k vám ve škole přitočí studentka s velkým košem plným doma napečených dobrot a začne prodávat. 

Ti nejzoufalejší mladí, z rodin nalézajících se v nouzi, končí se školou a jdou pracovat a nebo si stoupnou na křižovatku a čekají, až bude červená a pak žonglují, jezdí na jednokolce mezi stojícími auty a dělají jiné kekjle, aby vybrali od projíždějících řidičů drobásky na živobytí.

Moje práce a pobyt tady jsou náročné jiným způsobem, než v Čechách. Mě to ale neuvěřitelně naplňuje. Žiji tu na plný plyn a všechna vynaložená energie, práce a emoce se mi mnohonásobně vrací se zpátky. Jsem šťastná. Neřeším žádné vztahy s chlapama, ani se ženskýma. Je to prostě zlatý období "druhého dětství", kdy člověk objevuje to, co je okolo, co je v něm.

Mám rozkoukaný film Once Upon a Time In Mexico, stereotypní blbost, ale hraje tam Banderas, Salma Hayek a Depp. Tak je aspoň na co koukat. Líbí se mi odtamtud jedna hláška "Are you a MexiCAN or a MexiCAN'T?" Ráno poslouchám Buena Vista Social Club, Kubánci, výborný. Chan Chan je moje nejoblíbenější, chtěla bych se ji naučit hrát. U Jorgeho to asi nepůjde, poprosím pana Havlíka. Protože v úterý, když mám hodinu, tak Jorge vždy zmizí, nechá mě tam se dvěma desetiletejma žábama samotnou a já místo toho, abych se učila, tak zase vyučuju, protože je mi blbý, že tam ty holčiny s pusou plnou rovnátek jen tak sedí.

O víkendech chodím na výlety, sama, protože jsem nenašla sobě rovného dobrodruha, který by prostě jen tak šel na túru pěšky. Tady se buď jezdí autem, nebo se lebedí doma s rodinou, přáteli či kamarády. "Convivir" je hezký, ale mě prostě chybí výlety. Bohužel jsem tu ani po třech týdnech snažení nesehnala k pronajmutí či zapůjčení kolo, takže se toulám prachem mexických cest sama. 

Ale o tom více až příště, ahorita :-)

Hasta luego!