Jezero a město Pátzcuaro, ostrov Janicio, archeologická zóna Tzintzuntzan a město Quiroga

Dosť bolo mesta, je na čase se vypravit do okolí. Z nabídky místních highlightů či mustsees jednoznačně vyplývá, že nelze vynechat jezero Pátzcuaro s ostrovem Janicio. Sázím na jistotu a jedu s cestovní kanceláří AGTEM, kterou představuje trojjediný muž - majitel, řidič a průvodce zároveň. Den předem dostávám echo, že ke mně sehnal rodinku z Kalifornie a tak v úterý ráno můžeme vyrazit.

Američané vypadají přívětivě, rodiče jsou čerstvě v důchodu, syn čerstvě dostudoval filosofii. Maminka si postěžuje, že se synek nechce usadit tak, jako jeho dva starší sourozenci a chtěl by ještě procestovat svět. Tudíž ho zaujme, co tu v Mexiku pohledávám já, a dáváme se do hovoru. Vím, že už by nemělo, ale stejně mě vždycky fascinuje, jak i přes tisícikilometrové vzdálenosti, kulturní a historické odlišnosti najednou najdu hromadu styčných bodů s úplně cizím člověkem. Oba máme rádi Gaela Garcíu Bernala, Santaolallovu hudbu, nesnášíme sociální sítě a píšeme raději blog, oba neuznáváme formální církve a líbí se nám východní či indiánské holistické pojetí života. Naši Kaliforňané nám rozumějí – všichni hrozně rádi sledují český tenis, hlavně ženský. Takže když se dozvědí mé příjmení, spletou si mě s Lucií Hradeckou.

Lodní banda.

Pan průvodce nás veze nejdříve k Lago de Pátzcuaro, které působí na turisty jako magnet a proto je dobré ho navštívit dopoledne, kdy se většina Mexičanů teprve vypravuje na cestu. Es verdad, je to pravda, jsme tu vedle lokálních obyvatel jediní, kdo jedou motorovou loďkou k ostrovu Janitzio, na kterém se vyjímá socha legendárního vůdce Morelose. Dále s námi nastupuje čtyřčlenná banda muzikantů, kteří po dobu plavby hrají typický šraml ze severu Mexika ne nepodobný tomu, co mí Kaliforňané znají ze své domoviny. Notují s nimi, nadhazují názvy písní a nakonec jim vmáčknou dvousetpesovku za klobouk (trochu jako scéna ve Vrchní prchni). 

Jezero Pátzcuaro, ostrov Janicio a socha Morelose

Vody jezera brázdí sem tam nějaká ta kánoe, ale typické ručně dlabané, ve kterých by měli sedět rybáři a na starý způsob chytat ryby do sítí připomínajících motýlí křídla, ty tu nejsou.

Blížíme se příjemným tempem k ostrovu a pohlcuje nás hladká vodní dálava, až mrtvolně klidná hladina jezera a teplem rozostřené břehy - jezero má na délku skoro 20 km.

Míříme k ostrovu.

Vyloďujeme se na Janiciu, jednom ze 4 malebných ostrůvků na jezeře, jedinému, ke kterému plují lodě, jedinému turisticky navštěvovanému. Má to na svědomí prezident Lázaro Cardenas mimochodem, pro zdejší stát Michoacán velmi významný muž, který zde nechal vybudovat obří monument na způsob americké Sochy svobody na soklu kopírujícím mayské pyramidy. 

Něměcký dub v Mexiku.

Za schodištěm murály.

49m vysoký vůdce lidu, Morelos, je uvnitř po obvodu pomalován výjevy ze svého života a vybaven točitým schodištěm, aby si to každý návštěvník mohl pěkně zblízka prohlédnout a přečíst. Obrazy na zdi – murály, kterými je Mexico pověstné, tu nevytvořil ani Diego Rivera, ani José Orozco, ale nějaký Němec, který nezapomněl na špici vyobrazit obrovské dubové ratolesti. 

První vyhlídka se skýtá z hrdinovy hlavy, následující pak z místa, kde mívají chlapi manžetový knoflíček. Čímpak se odlišuje Lago de Pátzcuago od jiných jezer (chce se mi napsat lag)? 
Tím, že je úplně indiánsky klidné, jako by samo v sobě utopilo čas i prostor.

Výhled z Morelosovy manžety

Lago Pátzcuaro

Ticho, klid, bezčasí.

Mí Kaliforňané a odkloněná já

Od soklu prudce dolů vede schodovitá cesta lemovaná krámky s řemeslnými předměty – ručně tkanými šály, vyšívanými halenami, dřevořezbami, ozdobami z korálků a koženými kabelami. Vše pestrobarevné a nápadíté, jak se na Mexiko sluší.

Restaurace samozřejmě nesmějí chybět. Nabízejí krom jiného malé sušené rybičky a nebo zdejší specialitu – pescado blanco - bílou rybu, jejíž latinský název jsem si nezapamatovala. Vím jen, že stejně jako kolibříci v nedalekém Tzintzuntzanu, je téměř na vymření. Vracíme se pramicí zpět na pevninu a jedem do stejnojmenného města.

Chicas jdou ze školy

Městečko Pátzcuaro by bylo příjemným místem k žití. Uprostřed velkého parku na náměstí vyhrává z pozemních amplionů jazz, okolní domy skýtají útulná podloubí, kde se můžete schovat před sluncem, nebo si dát nieve de Pátzcuaro, což je místní zmrzlina s příchutí např. kukuřice nebo tequily.

"Central Park" v městečku Pátzcuaru

Kala

Uprostřed náměstí se vyjímá socha biskupa Vasca de Quirogy, muže číslo jedna zdejší historie v období po conquistě. Vlastně ani nebyl biskupem, nýbrž právníkem, titul biskupa mu byl narychlo přidělen proto, že požíval přirozené autority u místních Tarazcánců i nových osadníků. Na městečku je zřetelná Quirogova láska k původním kmenům, které uchránil masakrů, zotročení a vyvlastnění půdy. 

On inicioval výstavbu zdejší Basiliky de Nuestra Seňora de la Salud, která zajistila Pátzcuaru pozici hlavního města Michoacánu (později přesídleného do Morelie, tehdejšího Valladolidu). Měla být klenotem Pátzcuara s kapacitou až 30 000 věřících. Nebyla však nikdy dostavěna, přesto katedrála i dnes požívá vážnosti a často se prý zaplňuje do posledního místečka. Přispívá k tomu také posvátná socha Panny Marie, která má uzdravující vlastnosti, a která byla zhotovena tradiční taraskou technikou modelování z pasty de caňa (ze stvolů cukrové třtiny).

Výroba sošky z cukrové třtiny

Centrum je plné původních starobylých domů s balkony domovními znameními jako u nás v Nerudovce. Uměleckou atmosféru tu podtrhují četné galerie a obchody s řemeslným a starožitným zbožím, nad jehož krásou (i cenou) se tají dech. Celkově působí Pátzcuaro velmi uhlazeným a čistým dojmem, tak trochu nemexicky. Dozvídám se, že to je proto, že tu bydlí dost američanů a jiných cizinců. Takových lokalit je v Mexiku víc a říká se jim "teplá devadasátka" - což je narážka na to, že tam žijí buď homosexuálové a nebo starci. 

Lavička pro tři kamarády

Mísy, barvy, krása.

Výrobce mís a sošek z kaňi

Jdu se podívat do údajně nejstarší školy v Mexiku – Colegia de San Nicolas – založeného roku 1540, to jako učitelka musím, že. V budově školy však sídlí Museo de Artes Popolares, jež vlastní jedinečnou sbírku regionálního umění a řemesla. Jsou tu typické lakované ozdobné mísy malované zlatem a barvami vyrobenými mletím místních hornin, měděné obrázky z nedalekého Santa Clara de Cobre, tradiční masky, které vypadají jako čínské a opět sošky z pasta de caňa. Naproti škole-muzeu stojí kostelík, ve kterém je dobrodinec Quiroga pohřben.

Ještě jednoho muže musím zmínit, je jím Tanganxoan II., poslední taraský král, který přijal španělský diktát v dobré víře, že tím svůj národ uchrání nelítostných španělských masakrů. Neuchránil. A tak kostel, kde akt proběhl, je nazýván "El Humilladero"(pokoření). 

Další z murálů zobrazující v symbolech historii Mexika

V okolí jezera se nacházejí dva archeologické monumenty s rozvalinami pyramid  - Ihuatzia a Tzintzuntzan.

První z lokalit jsem neviděla. Mají to být předtarazcánské ruiny a dvě patnáctimetrové pyramidy z dílny kmene Náhuatl. Tzintzuntzan jsem si užila také jenom z dálky, protože americký tatínek nebyl zrovna chodivý typ, a tak jsme se rozdělili, rodinka se šla podívat do kostela na sochu Krista. Já jsem rychle vyklusala do kopce alespoň k úpatí rozvalin pyramid. V této archeologické zóně stálo ve  14.století hlavní město taraského království.

Když přišli Španělé o dvě století později, žilo tady 40 000 lidí a metropole spravovala území celého dnešního státu Michoacán – velkého asi jako Česká republika. Obytné domy, tržiště a vládní paláce byly uspořádány kolem obřadního centra, z něhož dnes zbyla jen terasa (viz foto). Co je výjimečné na tomto místě, je oválný půdorys budov - yacatas, který se tolik odlišuje od pravoúhlé geometričnosti mayských pyramid. Jsou vyztuženy lávovými kameny a postrádají jakoukoli zdobnost.

Zvukomalebný název Tzintzuntzan znamená v překladu místo, kde žijí kolibříci. Dnes se tu téměř nevyskytují, protože je taraskové je vyhubili kvůli jejich zdobnému peří. Colibre je dosud symbol oblíbený v tetování a zrovna moje nová průvodkyně mexickým životem, Diana, po jednom takovém touží.

Tzintzuntzan nebo Tzantzuntzin?  :-)

Poslední zastávku na výletě jsme si udělali v malém městě Quiroga nesoucím jméno věhlasného biskupa. A proč zrovna tady? Abychom se najedli! Místní tacos  carnitas  - tortilly plněné vepřovým na různý způsob, jsou totiž vyhlášenou pochoutkou a připravují vám tady tak čtyřikrát větší než jinde. 

Takže Buen provecho! Dobrou chuť!

Padre zaparkoval.

Nejlepší carnitas na světě.

Hrníčková hrabárna.

Tržní ulice v Quiroze.