Děkuji Jungmanovi, obrozencům, Eisnerovi, kolegům v kabinetu a všem, kdo žijí češtinou

To by jeden neřek, jak náš rodný jazyk může dojít praktického využití ve světě.

Vypracovala jsem si strategii, jak na žebráky a zevly.

Pouliční prodavači, zpěváci, hráči na kytaru a baviči všeho druhu nejsou obvykle dotěrní a po frázi „No, gracias“ se dají na ústup.

S žebravými dětmi, které se vám snaží vnutit čokoládky, a nebo požadují drobné za vyfocení svého psa, je to obtížnější. Zpočátku jsem byla bezradná, než jsem zjistila, že na ně zabírá čeština. Vyvalí očka, otevřou pusinu a odejdou. Jsou-li větší, asi něco hnusného prohodí na mou adresu a vybudují si nechuť k našemu rodnému jazyku.

Zbídačené a nemyté zevly obdaruji cigaretou, kterou zatím vždy rádi přijali místo peněz. 

Nejtěžší pořízení je s plačkami. Vyskytují se obvykle před zdravotními středisky, sociálkami a prodejnami předražené zdravé výživy. Každá z nich má svůj příběh, ve kterém nežebrá samozřejmě pro sebe, ale pro nemocnou kamarádku nebo někoho v příbuzenstvu. Tady se také snažím odrazit útok češtinou. Pokud i poté se mi plačka věší na ruce, začnu jí litovat a obejmu ji, přičemž zatvrzele dál používám naši krásnou řeč. Taková chuděra je z toho tak zaskočena, že přestane plakat a mě nechá jít.

Jaký by to byl hezký squat!

Jak by řekl kamarád Průšek, „to nevymyslíš“. A tak pěju chválu na náš malý národ, který si i přes všechna historická úskalí dokázal udržet svůj svérázný jazyk, protože ejhle, jaký to může být pomocník!