El domingo je neděle jak vyšitá

Před chvíli mí milí nedobrovolně k dobrovolnictví dotlačení studenti opět (po třetí) odvolali hodinu španělštiny, takže mám dost času na psaní.

V sobotu mě Carmen, zvaná Camy, vytáhla do města na bici. Nedokázala jsem si představit, jak budeme kličkovat v té změti aut a autobusů, prodýchávat se morelijským smogem, který by se dal krájet, ale budiž, mamince a hostitelce se neodmlouvá. 
Realita mě docela příjemně překvapila. Celá finta spočívala v tom, že radnice uzavřela od 10 do dvou odpoledne celou hlavní magistrálu Avenida Madero, ze které rázem vznikla široká pohodlná cyklostezka se dvěma půjčovnami kol a dvěma stanicemi Cruz Roja, červeného kříže, kde kohokoli bezplatně učili dávat první pomoc. 

Avenida Madero

Od 10 do 14:00 je město naše.

In-liny se bohužel nepůjčovaly.

Me and Camyo down by the cityard

Postavily jsme se s Camy do fronty, zapsaly se do výpůjční knihy a pak asi 20 minut čekaly na kolo. Z fotky lze odečíst kvalitu bicyklu, ale měl dokonce přehazku a šlo zvýšit sedlo. Luxus! Zajezdila jsem si docela vydatně, ona délka Av. Madero se nezdá.

Bici Mici

Gaspacho

Pak jsem si nechala změřit tlak – tímto úkonem tu chlápek v bílým plášti vybíral na charitu. Vysportované jsme zašly na gaspacho – mix  pidikostiček různého ovoce nasypaný do obřího plastového kelímku, prosypaný chilli, prolitý salsou a navrch posypaný sýrem. 

Poté jsme sedly na červenou Roja 3, jely směrem na čtvrť Camelinas, kde se nachází krom místních Beverly Hills také něco jako brněnské výstaviště a obchodní domy - zde silně připomínající vietnamské tržnice. Carmen mě proti mé vůli zatáhla dovnitř. Tam ztratila poslední zbytky rozumu a začala obdivovat kdejaký čínský šunt. Přešlo jí to až poté, co nakoupila sobě triko, matčiným čivavám (z mexického státu Chichuahua) boudičku a příteli své kamarádky (opravdu, je to tak) obrovskou pandu. Plyšovou.

Camy

Carmen pracuje jako kadeřnice, doma se skoro nezdržuje, psa má na střeše a občas jí ho vyvenčí bratr, stravuje se v plastikových vývařovnách (stolky, nádobí, zdi i okna) a u stánků na levnou comidu (místo párku v rohlíku si dá tacos nebo burritos nebo tostadu), mravence má nejen v kredenci, ale prostě všude v potravním společenství s komáry a šváby. Carmen je ale príma holka a tak ji všude doprovázím, protože jí baví, když se domlouváme mojí příšernou španělštinou a jejími třemi anglickými slovy, a protože jsme k sobě prostě přilnuly. 

Vero na zahrádce

A tak, entonces, jdu o šesté s oběma sestrami na večeři „z ovečky“, jak vyplynulo z hovoru. Jedeme k jejich kamarádce do trochu lepší čtvrti. Ano, pozná se to podle toho, že ulice nemají tolik výmolů, v předsíni garážují jeepa, doma mají čisto, v zahrádečce zalité květiny a celkově moderní vybavení kuchyně a obýváku (víc jsem neviděla). 

Doma nás velmi vřele vítá maminka, dva synové a dcera. Hned se rozpékají kukuřičné placky, chystá pití z níspera a na stůl se nosí misky se salsou a talíře s ovečkou podušenou ve vlastní šťávě. 

Oveja con salsa verde, cebolla y tortilla

Není to ale stůl ledajaký – je to obrovský kamenný stůl z opálu. Sedíme u něj jen my ženy, dva hermanos, bratři, si vzali jídlo k televizi, kde koukají na seriál o Pablo Escobarovi. To je mimochodem jeden z fenoménů současného Mexika – povýšení narkomafiánů na hrdiny, o kterých se točí seriály jako El Seňor Los Cielos – Pán nebes nebo El Reigna del Sur – Královna jihu, oba mají předlohy v reálných lidech.  Pojídáme výtečnou ovečku, jejíž osud byl zpečetěn tím, že jí kůň na ranči hostitelů kopl do hlavy a ona se z toho už neprobrala. Sedíme pěkně pospolu a vedeme řeči. 

Poslouchám španělský drby, něčemu rozumím, něco si domyslím, něco vůbec nepoberu. To neva, nikomu to neva, připadám si jako u babičky na vesnici, kdy jsem jako dítě taky nerozuměla dospěláckým řečem, ale stejně jsem se cítila součástí celku. Tady je to totéž.

Ten dort, ten byl!

Teprve po Escóbarově seriálové smrti si k nám přisedají oba kluci. Ukáže se, že starší Mayke (mexická verze amerického Mike) umí velmi slušně anglicky a navíc studuje obnovitelné zdroje, takže se mezi námi rozvine družná debata o fotovoltaice, biomase a hydroelektrárnách v moři. Plynule přejdeme na situaci v Evropě, což je pro ně téma navýsost zajímavé, protože, k mému velkému překvapení, většina mladé inteligence tady netouží po kariéře ve Státech, nýbrž v Evropě.  

Bavíme se ještě dlouho, zapojují se všichni, hrajeme deskovou hru, popíjíme kafe, jíme k tomu skvělý dort a tak se přiblíží jedenáctá a čas odchodu. Ještě se spolu vyfotíme a je to.

La familia Valencia a já (chybí otec a dvojče Mayka, t.č. pracovně v USA)

El domingo fue muy divertido :-)