Mexická srdečnost a smysl pro krásu

Dnes se mi přihodila další z nečekaných a milých věcí, které mě přiměly k naťukání tohoto vstupu.

Cestou zpět z Museo de Historia Natural se nejdříve zastavuji v mrňavém bistru, které připomíná nádražku z filmu Jedna kočka za druhou, dávám si molletu piňa, neboli něco jako mexický hamburgr bez masa, zato s avokádovou pastou, do které jsou vmáčknuté kousky ananasu, celé je to pokryto sýrem a zapečené. Čili to vlastně vůbec nechutná jako burger, a už vůbec to tolik nestojí. Užívám si neučesanost toho pajzlíku, kde se cpe společenstvo všeho druhu od studentů, přes dva vozíčkáře až po chlapy a ženy z nějaký fabriky. 

Řada domů naproti antikvariátu

Odsud pokračuji takovými historickými uličkami jako ze Starého města pražského do centra, když se jen tak ze zvědavosti zastavím před výlohou starožitnictví…..

a zevnitř na mě zamává paní ve středních letech a zve mě dál. Aktivuji španělštinu třetího druhu a snažím se jí vysvětlit, že jen okukuju a rozhodně nejsem typka, která by si něco cenného tady koupila. Vypadám snad jako narkotrafikantka? Spíš jako trafikantka. Paní se nedá odbýt a zavleče mě dovnitř, kde mě nechá žasnout. Otvírá jedny dveře za druhými, rozsvěcí v jedné místnosti za druhou a já jsem jak v Jiříkově vidění. Co vidíš? Tak vidíš. Jsou tu opravdu nádherné kousky nábytku, obrazů a šperků převážně z doby koloniální španělské nadvlády a devatenáctého století. Paní se snaží na mě mluvit pomalu a v jednoduchých větách. Zve mě ještě dále.

Náměstíčko, patio - Plazuela de La Columna

V krásném červeném domě přes ulici (naš krásnyj) se nachází přenádherné, vkusné, nákladně a stylově vybavené a při tom útulné ubytování pro cizince za 2000 pesos na noc. Sin embargo, taková jedna noc by fakt stála za to. Moje oči, uvyklé neladu našeho slumíku, se koupají ve vší té dokonalé kráse. Neosměluji se vůbec fotit. 

Tohle totiž není podvod a náhražka pro turisty, levnej šunt, kterej si hraje na starobylost, tady jsou dokonale skloubené staré antikvariátní kousky s moderními, neskutečně zajímavými díly, která jsou tak precizně umístěna v prostoru, že člověk musí jen žasnout. A tak mluvím jako primitiv ve španělských infinitivech a snažím se vyjádřit alespoň setinku svého okouzlení. Jenže stále není konec. 

Paní mi otvírá okenice balkonu, který vede to toho nejlíbeznějšího patia 

v Morelii. Jacaranda, pomerančovník a níspero, tlusté choboty agáve, umělecky obrobené kameny, všechno tak hezky přirozeně koexistující. Výhled na  střechy domů Morelie, které jsou nizoučké, jedno až dvoupatrové, na zvon protějšího kostela, to neměla ani Amélie z Montmártru. Malá střešní zahrádka se sukulenty a vedle ve světlíku zahrada vertikální. Takhle hezkou jsem viděla jen v Sovových mlýnech.

Zlatý hřeb teprve přichází! Vedle luxusního ubytování se totiž nachází privátní galerie se současným uměním. To je bomba. V ten moment si strašně moc přeju, aby tu mohly být Stellča s Kájou a všechnu tu tvořivou krásu vidět. Snažím se to vykoktat španělsky a paní mi s pochopením naslouchá přikyvuje a vyloženě ji těší, jak jsem z toho všeho paf. Nakonec mi vysvětluje, že dueňo celého tohoto uměleckého zázraku je seňor Eduardo Rubio Elosúa, kunsthistorik, fotograf a restaurátor.   Ukazuje mi jeho ateliéry. Teprve teď se ptám, zda mohu fotit, a není v tom žádný háček. Škoda, že jsem se neosmělila dřív. Tak snad kdybyste to někdo chtěl vidět na vlastní oči: Plazuela de La Columna, Bartolomé de Las Casas 380, Centro Histórico, Morelia. walorubio at gmail.com. 

Mex verze dívky s perlou

Ateliér Eduarda Rubia

Všechny barvy Mexika a já

Milá paní mě protáhne opravdu celým domem, dokonce jdeme i do depozitáře :-) Rozloučíme se velmi srdečně a ujišťuji ji, že o tomhle zážitku rozhodně ještě ten den napíšu do blogu.