Mechoši

jsou největší sympoši i v Mexiku. Anička by mi dala za pravdu. Strojní inženýrství i tady studují převážně kluci a sem tam nějaká dívčina, jako například Lluvi, která umí výborně anglicky, má přirozený organizační talent a spolužáky ve třídě rovná do latě. I tady jsou to kluci (a holky) přirozeně inteligentní, kteří se neradi šprtají něco nazpaměť a pokud tématu neporozumí, nebo je nezaujme, má učitel prostě smůlu, tihle se přetvařovat, ani šplhat nebudou. 

Pokud jim ale sednete svým stylem a obsahem výuky, jsou k sežrání. Je baví spolupracovat a mě baví pozorovat jejich výbuchy intelektu okořeněné chilli vtipem.

Dnes, na Día de Los Muertos přivezli na motorce figurínu Katríny, která popojížděla po kampusu a zpívala mexické písně. Vyfotila jsem si partu konstruktérů, kteří ji sestavili a ovládali z mobilního telefonu. 

Mechoši hoši z třetího semestru.

Jak se mi žije v Mexiku

Příjemně, dobře, fajn, pohodově... Jsem tu jen jako host na delší než malé množství času a tak nezakouším, i když ji vnímám, tvrdou kůrku zdejšího bytí. 

Mám výbornou hostitelskou  rodinu, která mě všude bere s sebou, baví se se mnou španělsky a anglicky, vydatně mě krmí a neustále se strachují o moji bezpečnost, takže i na autobus do školy mě nejdříve vyprovázeli. Dále mám velmi elegantního a stylového šéfa, milé a kamarádské kolegy, dychtivé, usměvavé, mexicky nedisciplinované a vděčné žáky. 

Jenže to není jenom tím. Sedne mi mexický duch. Velmi rychle jsem vklouzla do zdejšího "ahorita" stylu, nepozastavuji se nad nedochvilností čítající hodiny, trpělivě čekám a využívám takto nabytý čas k jiným činnostem, většinou píšu tento blog, nebo si povídám s někým, kdo mě zrovna, kdekoli jsem, osloví.
Taky polovičatost informací už mě nijak nevyvede z míry, protože ono to vždycky dopadne tak, jak má. A že si připravuji na tři stránky odpovědi pro interview ve španělštině na nějakou blíže neurčenou konferenci a pak je z toho jenom představení se před panelem hostů a vypoklonkování ze sálu plného rautových dobrot, no a? Že přijdu ráno o hodinu dříve, protože si se mnou studentka dohodne konverzace a ona pak vůbec nepřijde, protože musela dojit krávy, no a? Že učitel chce lekce ruštiny a neráčí přijít na smluvený termín, protože musí dodělávat úkol do své vlastní školy, no a? Trochu to zamrzí, ale fakt už jen trochu.
Přípravy na hodiny dělám raději ve třech různých obměnách, protože nikdy nevím, co žáci pochopí a co ne. Nejsou vůbec zvyklí na interaktivní výuku. 

Mexiko je hlučné. Každé ráno (asi tak ve 3) mě budí vytuněné náklaďáky z nedaleké silnice první třídy jedoucí směrem na Vera Cruz. S rozbřeskem začínají kohouti. Okolo sedmé jezdí pán s kukuřičným tamaléééé tamalééééé, je-li hezké počasí, okolo 9 vystrčí sousedka repráky z okna a do pozdního odpoledne vyhrává kumbiu a salsu do ulice. Večer jezdí městem auto, z jehož ampliónů zpívá lokální Ondřej Havelka a nabízí "pan dulce" - prostě mnoho druhů loupáků, šátečků a dalších přesladkých bochánků. 

Po celý den lidé hovoří, vtipkují, smějí se a nebo něco nabízejí, někoho lehce pomlouvají a nebo něco rozebírají. Chodím do školy pěšky, tak 25 minut ostřejší chůze, a už mám na ulici známé, všem ostatním také popřeju buen día, protože to je moc fajn, když se na sebe hezky usmějem a dáme si najevo, že jsme tu na světě pospolu.

A celý den jezdí ulicemi měst auta všech barev a značek, šrotová i mastňácká, všechna bez rozdílu se přehupují přes stovky retardérů, které jsou snad na každém dvacátém metru, a nadělají příšernýho rámusu, protože silnice jsou tu samý výmol a řidiči nemají co dodržovat, když pravidla prostě nejsou. 

Zóna retardérů.

Pražené kobylky luční. Křupavé.

Vyrazí-li člověk do města, stále ho někdo, a nebo on někoho zdraví - sousedy, prodavače, známé. V práci totéž. Obchody jsou otevřené směrem do ulice a skoro každý majitel z nich vypouští ven nějakou reprodukovanou hudbu. Otvírají si tu jak chtějí. Ráno obvykle nic moc, začnou tak v devět až deset. Ale není si co zoufat, protože vždycky na rohu stojí někdo s pojízdným hrncem s kukuřičnou dobrotou, se sladkostmi, džusy, křupavými drobnostmi atd. Mnoho z krámků po poledni zavře, lidé si dojdou domů na oběd, a poté zase otevřou, jak se jim zachce, třeba ve 4, aby zavírali podle situace okolo 9 večer. Obchodů, občerstvení, stánků a tržnic je v každém městě nepočítaně. V Mexiku rozhodně nikdo hlady nezůstane. A to i proto, že jídlo, respektive najezení se k prasknutí je zdejším životním stylem, to přiznávají i sami Mexičani.

Zvláštní odstavec si zasluhují místní stále živá řemesla. Krejčí, švec, strojní mechanik, sklenář, "železář" (ne kovář, toho jsem tu neviděla jediného) nebo třeba truhlář mají své dílny také stále otevřené do ulice, takže vidíte řemeslníky při práci. Baví mě jen tak zevlovat a okukovat je, jak pracují a pod rukama se jim rodí výrobek. Můžu pozorovat i holiče, který stříhá, holí a brebentí při tom něco do ucha zákazníkům upíchnutým na takové té festovní kožené sesli, kterou si pamatuji z dětství. Nebo na "chicharona", kterak ve velké plechové kádi před masnou škvaří sádlo, aby pak prodával na váhu velké křupavé kusy škvarku jako pochoutku do ruky.

Pondělní trhy.

Velmi chutné tmavé banány.

Nemůžu opomenout pondělní "mercado". Stánky s čerstvou zeleninou a ovocem, čínským šuntem a žluťoučkým kuřecím a slepičím masem, s různými typy pečiva a s cédéčky. 

      

Banány, "camote" neboli povijnice batátová, cukrová třtina a "cacahuete"-buráky.

Brambory," chayote" čajot = sladkojam jedlý, cuketa, jalapeňos a "jicama" bez českého ekvivalentu.

Žiju v malém městě čítajícím 24 tisíc obyvatel. (Vyděl 4, protože rodiny jsou početnější, a dostaneš pro představu Frýdlant.) Mám před očima mexickou realitu stojící nohama na zemi a srdcem v rodině. Lidé se tu musejí docela slušně ohánět, aby uživili sebe a svoji, obvykle početnou, rodinu.

Pohled na Ciudád Serdán ze severu z místa zvaného Cruz (stojí tam modrý kříž).

 Nicméně současný trend je tu už stejný jako v Evropě - mladí mileniálové prodlužují dobu studia, chtějí cestovat, ženy se chtějí realizovat jinak, než jen u plotny, a počet dětí také klesá na průměrný standard 2 potomků v rodině. Rovněž rozvodovost v této vesměs katolické zemi stoupá. 


Mnoho mých kolegů má 2 -3 zaměstnání, někteří chodí do práce i v sobotu a v neděli, aby udrželi děti na univerzitách, protože i když je mají na státních, kde se neplatí školné, výdaje na ubytování, jídlo a ostatní jsou stejně nad jejich poměry. Spousta mladých má pravidelné večerní a víkendové brigády

povětšinou v obchodech svých rodičů. Není výjimkou, že s k vám ve škole přitočí studentka s velkým košem plným doma napečených dobrot a začne prodávat. 

Ti nejzoufalejší mladí, z rodin nalézajících se v nouzi, končí se školou a jdou pracovat a nebo si stoupnou na křižovatku a čekají, až bude červená a pak žonglují, jezdí na jednokolce mezi stojícími auty a dělají jiné kekjle, aby vybrali od projíždějících řidičů drobásky na živobytí.

Moje práce a pobyt tady jsou náročné jiným způsobem, než v Čechách. Mě to ale neuvěřitelně naplňuje. Žiji tu na plný plyn a všechna vynaložená energie, práce a emoce se mi mnohonásobně vrací se zpátky. Jsem šťastná. Neřeším žádné vztahy s chlapama, ani se ženskýma. Je to prostě zlatý období "druhého dětství", kdy člověk objevuje to, co je okolo, co je v něm.

Mám rozkoukaný film Once Upon a Time In Mexico, stereotypní blbost, ale hraje tam Banderas, Salma Hayek a Depp. Tak je aspoň na co koukat. Líbí se mi odtamtud jedna hláška "Are you a MexiCAN or a MexiCAN'T?" Ráno poslouchám Buena Vista Social Club, Kubánci, výborný. Chan Chan je moje nejoblíbenější, chtěla bych se ji naučit hrát. U Jorgeho to asi nepůjde, poprosím pana Havlíka. Protože v úterý, když mám hodinu, tak Jorge vždy zmizí, nechá mě tam se dvěma desetiletejma žábama samotnou a já místo toho, abych se učila, tak zase vyučuju, protože je mi blbý, že tam ty holčiny s pusou plnou rovnátek jen tak sedí.

O víkendech chodím na výlety, sama, protože jsem nenašla sobě rovného dobrodruha, který by prostě jen tak šel na túru pěšky. Tady se buď jezdí autem, nebo se lebedí doma s rodinou, přáteli či kamarády. "Convivir" je hezký, ale mě prostě chybí výlety. Bohužel jsem tu ani po třech týdnech snažení nesehnala k pronajmutí či zapůjčení kolo, takže se toulám prachem mexických cest sama. 

Ale o tom více až příště, ahorita :-)

Hasta luego!

Nemusí pršet, stačí jen když kape

Je pondělí, mám za sebou dvě šedesátiminutovky výuky Mexičanů a je mi, jako bych odučila šestihodinovou šňůru v kuse u nás na gymplu. Hlasivky odcházejí a výdej energie neúměrně převyšuje příjem ve formě zpětné vazby od žáků. Jde to ztuha moji milí. Mucho trabajo.

Na první hodinu se maestra Mayvelin nedostavila vůbec, tak jsem si ji v klidu odučila po svém. Alumnos sedělo ve třídě deset, ani nechci vědět, kolik to je z celkového počtu. Na úvod jsem dala triviální aktivitku – slovní fotbal – kterou jim chvíli trvalo pochopit, ale nakonec se rozehráli, hurááá góóól.  Zopakaovala jsem s nimi látku, kterou by bývali měli ovládat (past simple vs. past continuous), ovšem bylo to, jako bych jim ji vysvětlovala na novo. Sem tam nějaký záchvěv „aha, to už jsem někdy slyšel/a“! Udělali jsme to jedno cvičení, které v knize mají (Panebože, ta je tak příšerná! E.g. We were having a great time on the beach when the Tsunami occured). Poté jsem jim podala otcovskou ruku Raymonda Murphyho, díl Essential, Unit 14. Novinka. Kupodivu se docela začali chytat, Murphy je prostě novodobý Komenský. I can get some satisfaction. Zadala jsem úkol a pádila na další hodinu. Nou přestávka, nou, nou.

Přeběhnu mezi budovami a ocitám se ve třídě ingenería industrial, začátečníků v prvním ročníku. Sedí jich tu pro změnu 27. Mají dvouhodinovku a tak máme s maestrem Augustínem takovou dohodu, že první poločas odučím já, druhý on. Úvodní energizer s lístečky, na kterých jsou napsány rozmanité základní otázky, na které mají odpovídat a vyměňovat si je v rámci celé skupiny, pochopí celkem rychle, potíž nastává ale po 15 minutách, kdy chci aktivitu ukončit, ale moji milí Mexičané jsou v přesile nad mými hlasivkami a pedagogickým umem. Když je naženu do lavic (sedí po jednom na židlích s mrňavou deskou místo stolečku), začnu vysvětlovat novou látku – přítomný čas prostý. Zapojuji všechny smysly, hraju divadlo, jsem třeskutě vtipná, když prokládám výklad svou španělštinou, píšu vše, barvičkami hýří celá tabule a dokonce se mi neskromně zdá, že žáci látku chápou. Přejdeme ke cvičením z nikoho jiného než Murphyho. Hmmm, pýcha předchází pád. Chodíc mezi lavicemi a kontrolujíc správnost triviálních cvičení vidím, že jsem žabařka a tak v polovině případů jsem nenaučila nic. Já i Augustín vysvětlujeme těmto miláčkům látku individuálně. Zadávám zbytek cvičení za domácí úkol a vypotácím se zpocená a vyšeptaná ze třídy.

Po hodině s Augistínovou třídou (jiná, než tu popisuji)

Čeká na mě milé překvapení – následující hodinu učitelka Pati píše se studenty test a tudíž se nemusím exponovat. Jdu si ven na sluníčko dát zasloužený odpočinek a napsat tento příspěvek.

Mexičani si rádi hrají, to je vidět venku před školou, kde se neustále do něčeho plácá, ale Schola Ludus po Mexicku je pěkná dřina.

Se učit, se učit, se učit, řekl Vilenin.

Kde začít. Pracovní program, který jsem si vybírala přes INEX-SDA, jsem chtěla mít zaměřený na to jediné, co jakž takž umím, čili na učení. Mexickou nabídku výuky angličtiny na vysoké škole jsem tudíž vnímala jako velkou výzvu a tak trochu krok do neznáma.

Jaká je realita odžitá a odpozorovaná po dvou týdnech mého působení na "TEC"?

Mráček nad kampusem.

Instituto Tecnologico Superior (TEC) je univerzita, která nabízí studium následujících čtyřletých inženýrských oborů (ingenería): strojní inženýrství, průmyslové inženýrství, IT, potravinářství, agronomie s akcentem na udržitelný rozvoj a business management. Studenti sem přicházejí ve věku 18 let po ukončení tzv. Prep, což je všeobecně vzdělávací střední škola. 

Selfie se studenty ...

...jsou tu na denním pořádku.

Budova III

Zatím nevím více o tom, jak probíhá výuka celkově, kolik a jaké předměty zde mají atd. Snad jen, že výuka se nezřídka koná i v sobotu, protože se nestihne probrat předepsaná látka. A studenti do školy opravdu přijdou! Krom učení si samozřejmě začutají fotbálek, plácnou volejbálek, basket a zajdou do kantýny na "comidu".

Já se pokusím teď shrnout to, co jsem zatím odpozorovala a zažila na vlastní kůži v hodinách angličtiny. 

Studenti sem přicházejí s nulovou, nebo velmi chabou znalostí angličtiny. Existují výjimky, daly by se však spočítat na prstech jedné ruky. Jedná se skoro vždy o mladé slečny a pány, kteří nějakou dobu žili s rodiči ve Spojených státech a nebo chodili do nechutně drahé soukromé jazykovky. (Věhlas si získala Harmon Hall.) 
Jiné cizí jazyky se, opět až na výjimky, nepěstují vůbec.  Sem tam někdo umí trošičku německy. Poco, pocicicicicito. Popřípadě pochytí z rodiny pár slov a vět v původních jazycích jako jsou Nahuatl, Purépecha, Maya atd. (existuje jich okolo šedesáti).  

S angličtinou tedy všichni bez rozdílu začínají od píky, do skupin se tu nedělí. Podoba studia je směsicí středoškolského drilu na mexický způsob (čili se nikdo moc neučí, úkoly se dělají ve škole..., jako bychom to neznali, že) a vysokoškolského přednáškového stylu. 

Konference "Start-up".

Hodiny trvají opravdu hodinu, přestávky neexistují. Takže se běžně začíná o deset i více minut později, nebo se končí dříve. Někdy studenti nepřijdou vůbec (protože jsou např. vysláni na nějakou povinnou přednášku externího hosta) a nebo pro změnu nepřijde vůbec učitel (tedy přijde, ale s půlhodinovým zpožděním). Mimochodem tento příspěvek dokončuji právě v době, kdy bych správně měla mít hodinu španělštiny, ALE nedostavil se mi učitel :-) Přijímám tuto volnou nedisciplinovanost s radostí. Asi je to ve mně. 
Studenti mají výuku 4x týdně, všechny skupiny "sjíždějí" sadu učebnic Spark 1,2,3 nakladatelství Express Publishing. Je to učebnice pro teenagery. Tudíž jakž takž odpovídající věkové kategorii zdejších chicos. Co je nezvyklé je to, že žáci NEMAJÍ učebnici (textbook) a NEMJÍ ji ani učitelé. Všichni disponují pouze pracovním sešitem (workbook). Vše, co je v učebnici se odehrává pouze multimediálně. Což je, vzhledem k začátečnické úrovni studentů, hodně blbé.

Kanceláře školy vyzdobené k Día de Los Muertos.

Samotný učební materiál je přehledně graficky uspořádán a obsahuje širokou škálu gramatických témat a slovní zásoby. To je ale asi tak všechno, co bych o něm řekla pěkného. Považte, ve druhém díle učebnice, v lekci 1 se učí slovíčka jako: bomb disposal chaser, lightning bolt, forest ranger či stuffed animals. Lekce 2 se vypořádá vcukuletu s past continuous x past simple, used to, be used to, would pro minulý čas, comparatives + superlatives, too + enough a plurals. Ke každému celku existuje ve cvičebnici jen jedno cvičení a nic navíc studenti od učitelů nedostávají. 

Pohled do třídy.

Protože asistuji v hodinách všech angličtinářů, vidím jak rozdílné přístupy k výuce, tak rozdílnou jazykovou vybavenost učitelů. Někteří aplikují frontální přednášky v neskutečně rychlém tempu, celou dobu vrčí daťák a pokud učitel chce, může klidně celou hodinu vystavět jen na multimediální podpoře. (Bohužel chce.) Tento styl jsem sama pro sebe nazvala "frontální přeháňky za tmy". 

Neexistující přestávka.

Někteří jsou v mnohém ohledu podobni našim dobrým učitelům (a všem mým kolegyním angličtinářkám z gymplu). Snaží se studenty opravdu vést, vysvětlovat látku, dávají jim prostor pro mluvení a procvičování, nepoužívají ten zatracený daťák tak často. Mimochodem, každý kantor má svůj přenosný, kolegyně Maivelyn si ho například vozí v kufříku na kolečkách, a díky tomu, že zde učitelé mají předepsaný "dress code" (na každý den jinou barvu sáčka), vypadá jako moc hezká letuška. 

Nikdy jsem tu ale neviděla nikoho z nich používat jiné materiály, než učebnicové, praktikovat jiné metody, než jsou ve Sparku. Naše hojné vymýšlení úloh a her, vyrábění, vystřihování a kopírování externích zdrojů se tu vůbec nenosí. 

Přivezla jsem si s sebou asi 2 kila různých materiálů, které ale můžu s klidem zahodit, protože jsem počítala s úrovní cca B1- B2. Děkuji osudu, že mě sem přivál s tak ohromnou učitelskou zkušeností, a že jsem z Čech, kde je brána jazyků otevřena. Házím na papír všemožné aktivity, o kterých vím, že zabíraly na studenty v mé domovině a vyrážím do hodin s obrovským nasazením, abych docílila toho, že studenty rozmluvím.

Můj rozvrh.

Jsou fajn!

Mám dost nacvakaný rozvrh. Začínám sice, krom pátku, až v deset, ale nikdy nekončím dřív, jak ve čtyři. Hodiny mi navazují jedna na druhou a krom hodinky na oběd mezi 14:00 a 15:00, nemám vůbec čas. I proto jsem ráda, když občas něco odpadne.
Do obědové pauzy se mi začínají hlásit žáci na základy ruštiny - 1 profesor a 1 strojařka z druháku, a na začátečnickou němčinu - jedna prvačka. 

Po čtvrté mě čekají kroužky. Tancuju ve folklórním souboru jménem Yolihuani, což v jazyce Nahuatl znamená "pramen života", dále chodím na kytaru k Jorgemu (čti Chorchemu) a na nácvik Jacksonova Thrilleru v rámci blížíciho se Halloweenu. 

Yolihuani

Vracívám se domů za tmy, okolo 8, a po vydatné masité večeři (nesnědla jsem za posledních deset let tolik masa, jako tady za čtrnáct dní) ještě učím svoji hostící maminku základům angličtiny.

Západ slunce nad Pico de Orizaba z kampusu naší univerzity

V onen pátek, kdy přijíždím o hodinu dříve, se tu koná na nádvoří školy taková malá Spartakiáda. Půl hodiny si tu dávají do těla všichni zaměstnanci a studenti (jen ti, co chtějí – ale oni kupodivu chtějí!). Tančí se buď zumba, kumbia, salsa nebo folklor, doplněno o strečink. Pátek je také jediným dnem, kdy není předepsána povinná uniforma. Pátek je jediným dnem, kdy opouštím školu před setměním. Mám jen do 16:30 a žádný kroužek.

Toliko zatím v kostce to základní. O tom, jak probíhají samotné hodiny, jak učím, jak reagují žáci atd. pojednám v dalším vstupu.

Příjezd do Puebly a mé první dny v Ciudád Serdán

V noci ze čtvrtka na pátek jsem přejížděla v luxusním autobuse společnosti ETN z Morelie do Puebly, hlavního města státu Puebla (zde asi poprvé a naposled došla Mexičanům tvořivá slina). 
Pětihodinovou příjemnou cestu bez přestávky (autobus byl vybaven jak letadlo) jsem měla prospat, ale nedařilo se mi. Pořád jsem se jen chrula ve spacáku, který jsem si pro ten účel vyndala z kufru a docenila ho teprve v nádražní budově, kde jsem na sedačce konečně zabrala a na dvě hodinky tvrdě usnula s hlavou na batohu a nohama na kufru po vzoru okolních cestujících.

V poledne si mě měl vyzvednout Armando González Ramírez, Director de Vinculación y Extensión, čili chlapík zodpovědný za vnější politiku školy. Protože to byl ten samý, co mi během tří měsíců neodpověděl ani na jeden mail, byla jsem připravena na to, že na mě možná zapomene. Třináctá hodina odbyla a Hrádková ještě dřepěla v kavárně Ruta na autobusáku, jak jsme byli domluveni. Kavárníci na mě byli hodní a neustále mi hlídali kufr, když jsem odbíhala na předražené záchodky a nebo si koupit předražený kredit k mexickému operátorovi TELCEL.
Blížila se druhá hodina a já jsem byla v klidu, (už se pomexičťuji), když tu na mě promluvil milý, elegantní pán, přátelsky mě pozdravil letmým polibkem na jednu tvář (na rozdíl od francouzského dablu) a odvedl mě k autu s hezkým lištičkovým logem univerzity. Tam mě nonšalantně zase opustil s tím, že se uvidíme až v pondělí ve škole. Neřekl kdy. Normálka. Prostě se tam někdy dostavím a uvidím :-) Ahorita! Tohle slovo je mexickou mantrou. Znamená snad úplně všechno, ale hlavně časové rozpětí od "za chvilku" až po "nikdy".

Další dvě hodiny on the road trávím s pohodovým řidičem Alexem, děsně milou a přátelskou Celií a o nic méně milou a přátelskou Erikou. Bavíme se o všem možném a nějak mi přestává vadit, že neumím dobře španělsky. Prostě je nutno pochopit či sdělit myšlenku stůj, co stůj a ono se to opravdu daří!

Jsme na místě. Průjezd městečkem mi zvedá náladu, protože oproti mému Morelijskému předměstí je to tu úhlednější, čistší, přehlednější a tišší. Hned se ohlížím po okolních kopcích, kdy se mi ukáže majestátný Citlaltepetl. V pátek odpoledne ale ještě odpočíval v mlze. Okolní sopky už vidět byly.
Nepřipadá vám, že jim chybí Ještěd?

Už jen erodující sopka za městem.

  

Volcanos sin Ještěd. Sopky bez Ještědu.

Kachny ne, ale kukuřice, kukuřice, kukuřice....všude okolo, kam oko dohlédne.

Maíz.

Vystoupím z auta a na první nadechnutí cítím, že tady to bude můj větrný kraj s čerstvým řídkým vzduchem (jsme na náhorní plošině 2.500 m.n.m.), nízkými domečky, vlajícími vystřihovánkami v ulicích a pobíhajícími psy a dětmi.  

Ubytovávám se u rodiny Neftali. Průvodkyní se mi na úvod stává nejmladší dcera Diana, která studuje prvním rokem obchodní management na Institutu. Anglicky neumí, resp. občas něco porozumí. Maminka v domácnosti mě hned krmí dobrotami. Pak jdeme na obhlídku centra a zastavujeme se u tatínka - ševce "zapatero". Šije boty do dvou dnů a jeho dílna je prostě úžasná. Připomíná lokál z minulého století, kde se na různých místech vyskytují boty v různém stádiu rozpracovanosti, v koutku sedí dva tovaryši, mladej a starej, tu a onde se kupí ústřižky kůže, kopyta a nebo kusy papírových střihů. Voní to tam klihem a kůží. Tatínek mi ukazuje dva páry exkluzivních "botas" - jedny z krokodýla, druhé z hada. Objednávka od nějakých rancheros. 

Večer mě rodinka bere na oslavu narozenin svého nejstaršího syna. Je to mistr státu Puebla v kulturistice a místní lidé ho tu všichni znají, protože provozuje fitness klub Gorillas. Je to má třetí fiesta. Tato je samozřejmě pozoruhodná nebývalou koncentrací svalovců na metr čtverečný.

Gorillas - uprostřed oslavenec

Jinak všechny fiesty se vyznačují přítomností mnoha příbuzných a kamarádů a především výborného jídla v obrovském množství. Grilují se steaky, kukuřice, banány "plátanos" a tortilly. Uprostřed malé zahrádky hoří oheň, z garáže hraje z amplionu hlasitá hudba a lidé si hlavně povídají a jedí. Taky si povídám - s Gerardem, studentem jazyků. Hurá, jsem vždycky ráda, když někdo umí slušně anglicky a vysvobodí mě z mého trapného koktání ve španělštině. Okolo jedné se zvedáme a s maminkou jdeme dom. 

Mrtví odpočívají nad sebou.

Říkám jí maminka, ale ona je jen o 2 roky starší. Nicméně si během prvních dnů vytvoříme takovou hru na status mamky a dcery. Docela se mi v té pozici líbí. A navíc odpovídá mé zdejší realitě. Prožívám něco jako druhé dětství. Učím se jazyk, odposloucháváním, odezírám, pomaličku a s chybami mluvím, kopíruji chování svých hostitelů (třeba odhodím slupky od mandarinky přes zídku na hřbitov, což bych u nás nikdy neprovedla, ale tady chybí na ulicích koše a "mi mama" to před chvilkou udělala taky).




Teda, Mexiko, něčím rezonuješ s mou duší. I got you under my skin. 

Jezero a město Pátzcuaro, ostrov Janicio, archeologická zóna Tzintzuntzan a město Quiroga

Dosť bolo mesta, je na čase se vypravit do okolí. Z nabídky místních highlightů či mustsees jednoznačně vyplývá, že nelze vynechat jezero Pátzcuaro s ostrovem Janicio. Sázím na jistotu a jedu s cestovní kanceláří AGTEM, kterou představuje trojjediný muž - majitel, řidič a průvodce zároveň. Den předem dostávám echo, že ke mně sehnal rodinku z Kalifornie a tak v úterý ráno můžeme vyrazit.

Američané vypadají přívětivě, rodiče jsou čerstvě v důchodu, syn čerstvě dostudoval filosofii. Maminka si postěžuje, že se synek nechce usadit tak, jako jeho dva starší sourozenci a chtěl by ještě procestovat svět. Tudíž ho zaujme, co tu v Mexiku pohledávám já, a dáváme se do hovoru. Vím, že už by nemělo, ale stejně mě vždycky fascinuje, jak i přes tisícikilometrové vzdálenosti, kulturní a historické odlišnosti najednou najdu hromadu styčných bodů s úplně cizím člověkem. Oba máme rádi Gaela Garcíu Bernala, Santaolallovu hudbu, nesnášíme sociální sítě a píšeme raději blog, oba neuznáváme formální církve a líbí se nám východní či indiánské holistické pojetí života. Naši Kaliforňané nám rozumějí – všichni hrozně rádi sledují český tenis, hlavně ženský. Takže když se dozvědí mé příjmení, spletou si mě s Lucií Hradeckou.

Lodní banda.

Pan průvodce nás veze nejdříve k Lago de Pátzcuaro, které působí na turisty jako magnet a proto je dobré ho navštívit dopoledne, kdy se většina Mexičanů teprve vypravuje na cestu. Es verdad, je to pravda, jsme tu vedle lokálních obyvatel jediní, kdo jedou motorovou loďkou k ostrovu Janitzio, na kterém se vyjímá socha legendárního vůdce Morelose. Dále s námi nastupuje čtyřčlenná banda muzikantů, kteří po dobu plavby hrají typický šraml ze severu Mexika ne nepodobný tomu, co mí Kaliforňané znají ze své domoviny. Notují s nimi, nadhazují názvy písní a nakonec jim vmáčknou dvousetpesovku za klobouk (trochu jako scéna ve Vrchní prchni). 

Jezero Pátzcuaro, ostrov Janicio a socha Morelose

Vody jezera brázdí sem tam nějaká ta kánoe, ale typické ručně dlabané, ve kterých by měli sedět rybáři a na starý způsob chytat ryby do sítí připomínajících motýlí křídla, ty tu nejsou.

Blížíme se příjemným tempem k ostrovu a pohlcuje nás hladká vodní dálava, až mrtvolně klidná hladina jezera a teplem rozostřené břehy - jezero má na délku skoro 20 km.

Míříme k ostrovu.

Vyloďujeme se na Janiciu, jednom ze 4 malebných ostrůvků na jezeře, jedinému, ke kterému plují lodě, jedinému turisticky navštěvovanému. Má to na svědomí prezident Lázaro Cardenas mimochodem, pro zdejší stát Michoacán velmi významný muž, který zde nechal vybudovat obří monument na způsob americké Sochy svobody na soklu kopírujícím mayské pyramidy. 

Něměcký dub v Mexiku.

Za schodištěm murály.

49m vysoký vůdce lidu, Morelos, je uvnitř po obvodu pomalován výjevy ze svého života a vybaven točitým schodištěm, aby si to každý návštěvník mohl pěkně zblízka prohlédnout a přečíst. Obrazy na zdi – murály, kterými je Mexico pověstné, tu nevytvořil ani Diego Rivera, ani José Orozco, ale nějaký Němec, který nezapomněl na špici vyobrazit obrovské dubové ratolesti. 

První vyhlídka se skýtá z hrdinovy hlavy, následující pak z místa, kde mívají chlapi manžetový knoflíček. Čímpak se odlišuje Lago de Pátzcuago od jiných jezer (chce se mi napsat lag)? 
Tím, že je úplně indiánsky klidné, jako by samo v sobě utopilo čas i prostor.

Výhled z Morelosovy manžety

Lago Pátzcuaro

Ticho, klid, bezčasí.

Mí Kaliforňané a odkloněná já

Od soklu prudce dolů vede schodovitá cesta lemovaná krámky s řemeslnými předměty – ručně tkanými šály, vyšívanými halenami, dřevořezbami, ozdobami z korálků a koženými kabelami. Vše pestrobarevné a nápadíté, jak se na Mexiko sluší.

Restaurace samozřejmě nesmějí chybět. Nabízejí krom jiného malé sušené rybičky a nebo zdejší specialitu – pescado blanco - bílou rybu, jejíž latinský název jsem si nezapamatovala. Vím jen, že stejně jako kolibříci v nedalekém Tzintzuntzanu, je téměř na vymření. Vracíme se pramicí zpět na pevninu a jedem do stejnojmenného města.

Chicas jdou ze školy

Městečko Pátzcuaro by bylo příjemným místem k žití. Uprostřed velkého parku na náměstí vyhrává z pozemních amplionů jazz, okolní domy skýtají útulná podloubí, kde se můžete schovat před sluncem, nebo si dát nieve de Pátzcuaro, což je místní zmrzlina s příchutí např. kukuřice nebo tequily.

"Central Park" v městečku Pátzcuaru

Kala

Uprostřed náměstí se vyjímá socha biskupa Vasca de Quirogy, muže číslo jedna zdejší historie v období po conquistě. Vlastně ani nebyl biskupem, nýbrž právníkem, titul biskupa mu byl narychlo přidělen proto, že požíval přirozené autority u místních Tarazcánců i nových osadníků. Na městečku je zřetelná Quirogova láska k původním kmenům, které uchránil masakrů, zotročení a vyvlastnění půdy. 

On inicioval výstavbu zdejší Basiliky de Nuestra Seňora de la Salud, která zajistila Pátzcuaru pozici hlavního města Michoacánu (později přesídleného do Morelie, tehdejšího Valladolidu). Měla být klenotem Pátzcuara s kapacitou až 30 000 věřících. Nebyla však nikdy dostavěna, přesto katedrála i dnes požívá vážnosti a často se prý zaplňuje do posledního místečka. Přispívá k tomu také posvátná socha Panny Marie, která má uzdravující vlastnosti, a která byla zhotovena tradiční taraskou technikou modelování z pasty de caňa (ze stvolů cukrové třtiny).

Výroba sošky z cukrové třtiny

Centrum je plné původních starobylých domů s balkony domovními znameními jako u nás v Nerudovce. Uměleckou atmosféru tu podtrhují četné galerie a obchody s řemeslným a starožitným zbožím, nad jehož krásou (i cenou) se tají dech. Celkově působí Pátzcuaro velmi uhlazeným a čistým dojmem, tak trochu nemexicky. Dozvídám se, že to je proto, že tu bydlí dost američanů a jiných cizinců. Takových lokalit je v Mexiku víc a říká se jim "teplá devadasátka" - což je narážka na to, že tam žijí buď homosexuálové a nebo starci. 

Lavička pro tři kamarády

Mísy, barvy, krása.

Výrobce mís a sošek z kaňi

Jdu se podívat do údajně nejstarší školy v Mexiku – Colegia de San Nicolas – založeného roku 1540, to jako učitelka musím, že. V budově školy však sídlí Museo de Artes Popolares, jež vlastní jedinečnou sbírku regionálního umění a řemesla. Jsou tu typické lakované ozdobné mísy malované zlatem a barvami vyrobenými mletím místních hornin, měděné obrázky z nedalekého Santa Clara de Cobre, tradiční masky, které vypadají jako čínské a opět sošky z pasta de caňa. Naproti škole-muzeu stojí kostelík, ve kterém je dobrodinec Quiroga pohřben.

Ještě jednoho muže musím zmínit, je jím Tanganxoan II., poslední taraský král, který přijal španělský diktát v dobré víře, že tím svůj národ uchrání nelítostných španělských masakrů. Neuchránil. A tak kostel, kde akt proběhl, je nazýván "El Humilladero"(pokoření). 

Další z murálů zobrazující v symbolech historii Mexika

V okolí jezera se nacházejí dva archeologické monumenty s rozvalinami pyramid  - Ihuatzia a Tzintzuntzan.

První z lokalit jsem neviděla. Mají to být předtarazcánské ruiny a dvě patnáctimetrové pyramidy z dílny kmene Náhuatl. Tzintzuntzan jsem si užila také jenom z dálky, protože americký tatínek nebyl zrovna chodivý typ, a tak jsme se rozdělili, rodinka se šla podívat do kostela na sochu Krista. Já jsem rychle vyklusala do kopce alespoň k úpatí rozvalin pyramid. V této archeologické zóně stálo ve  14.století hlavní město taraského království.

Když přišli Španělé o dvě století později, žilo tady 40 000 lidí a metropole spravovala území celého dnešního státu Michoacán – velkého asi jako Česká republika. Obytné domy, tržiště a vládní paláce byly uspořádány kolem obřadního centra, z něhož dnes zbyla jen terasa (viz foto). Co je výjimečné na tomto místě, je oválný půdorys budov - yacatas, který se tolik odlišuje od pravoúhlé geometričnosti mayských pyramid. Jsou vyztuženy lávovými kameny a postrádají jakoukoli zdobnost.

Zvukomalebný název Tzintzuntzan znamená v překladu místo, kde žijí kolibříci. Dnes se tu téměř nevyskytují, protože je taraskové je vyhubili kvůli jejich zdobnému peří. Colibre je dosud symbol oblíbený v tetování a zrovna moje nová průvodkyně mexickým životem, Diana, po jednom takovém touží.

Tzintzuntzan nebo Tzantzuntzin?  :-)

Poslední zastávku na výletě jsme si udělali v malém městě Quiroga nesoucím jméno věhlasného biskupa. A proč zrovna tady? Abychom se najedli! Místní tacos  carnitas  - tortilly plněné vepřovým na různý způsob, jsou totiž vyhlášenou pochoutkou a připravují vám tady tak čtyřikrát větší než jinde. 

Takže Buen provecho! Dobrou chuť!

Padre zaparkoval.

Nejlepší carnitas na světě.

Hrníčková hrabárna.

Tržní ulice v Quiroze.