Convivencia Alpina, aneb jak jsem si vyšlápla na pátou nejvyšší sopku Mexika

Když chce člověk v Mexiku něčeho dosáhnout, nesmí tlačit na pilu. Z poloviny k němu věci přijdou náhodou. Tak to bylo i s mojí touhou vystoupat na mexické sopky.

Pico de Orizaba = Citlaltépetl (dole u lesa base camp)

Doma v Čechách jsem si chystala nejen učební materiály, ale načítala a vyhledávala si informace o tom, co bych chtěla zažít z mexické kultury a co bych chtěla vidět z přírodních krás této rozmanité země. Jelikož se moje destinace nachází uprostřed Transmexického vulkanického pásu, učarovaly mi sopky. Geologické útvary v Čechách sice ne ojedinělé, ale navýsost jiné a nepodobné těm, co jsou tady. 

GTM nafocené přes plot.

Za humny města Ciudád Serdán máme nejvyšší sopku a zároveň nejvyšší bod Mexika, Pico de Orizaba, nebo-li Citlaltépetl. Dosahuje úctyhodných 5.636 m.n.m. Není to ovšem jedináček. Hned naproti sobě má své dvojče jménem Sierra Negra se slušnými 4.640 m.n.m.  Tento druhý vrchol je osazen světově unikátním teleskopem GranTelescopio Milimétrico (GTM) určenému k lovení kosmických radiových vln o délce těch, co nám proudí v mikrovlnce. Je to ohromná stavba viditelná už zdaleka, někdy prý až z Veracruz při Mexickém zálivu. Nevím, čemu ji připodobnit, je jedinečná. Normálně se do blízkosti této stavby vůbec nedostanete, musíte mít zvláštní povolení z Puebly. Ani já jsem nedoufala, že se mi podaří být před GTM takřka na dosah ruky. Byla to opět jedna z nečekaných mexických náhod.

Jak už jsem psala, dostala jsem „zaracha“ vylézt si sama na La Malinche. Jedno pozdní odpoledne jsem si po vyučování zašla do místního muzea “La Magnolia”. Pán, co mě prováděl, byl velmi ochotný, mluvil pomalu a srozumitelně, takže jsem s ním během prohlídky navázala kontakt, a když jsme se vyskytli v expozici věnované sopkám, GTM a mumiím, optala jsem se na možnost výstupu k nim (k sopkám, ne k mumiím). Pán mě odkázal na pracovníka místního zastupitelstva Hilaria Aguilar Aguilar a jeho syna, Laya, kteří jsou tu známými alpinisty. Zorganizovala jsem si čas tak, abych se v rámci svého rozvrhu včlenila do úředních hodin radnice a teprve napotřetí se mi podařilo Hilaria zastihnout. Hleděl na mě, jako bych spadla z Marsu. Nakonec mi dal plakát, program a pravidla k akci, která se konala již tentýž víkend 19. – 20. 11. 2016 – XXXIX ConvivenciaAlpina. Nic víc, nic míň, přestože jsem pak v sobotu viděla, že je jedním z čelních organizátorů celé akce. Ke všemu ostatnímu jsem se dopídila přes Internet. Naštěstí lidé z čelního klubu v México City DF byli velmi pohotoví a odpovídali obratem (to v naší provincii neznám). Získala jsem registraci pod č. 347 a informaci, že místo v kamionetě a ve stanu se pro mě někde najde. Aha, u nás už bych z té vágnosti šílela, tady se nestarám. Vím, že se najde 

Doprovází mě mamasita a sobrino

V sobotu se k místnímu rozcestí u hlavní silnice sjíždějí horolezci nejen ze všech oblastí Mexika, ale také z některých zemí Latinské a Jižní Ameriky. Z Evropy jsem tu jediná, z ostatních světadílů nikdo. Ve 12:00, tj. o půl hodiny později, začíná slavnostní otvírací ceremoniál spojený tentokráte s odhalením sochy alpinisty – prý jediné na světě. Nainstalovali ji den předem hnedle za služebně starší memoriál Rotary klubu. Na výsledku je to bohužel vidět. Socha je hezká, trochu retro, ale podstavec a okolí jsou lehce odfláknuté. Nevadí. Je to událost. Řeční se, pějí se dvě hymny – mexická a horolezecká, hezký holky bubnují, mašírují mažoretky. Je zataženo a fouká silný vítr od zálivu, přinášející zimu a chlad.  

Tak to je on, alpinista šampion. Okolo horské růže, v pozadí znak Rotariánů, kteří toto místo obsadili první.

Žene se sem severní vítr.

Staříci, co pamatují výbuch Orizaby
a zavalení kolonie Gloria.

Vyhledávám svou kontaktní osobu – Rodolfa (Fita) Valadeze. Není k nalezení. Nechám si ho vyvolat mikrofonem a tak se s ním konečně setkávám. Aha, nějak neví, co se mnou. A opět zasahuje Deux ex Machina, hned vedle mě zrovna stojí Julio, kluk z México City, ujímá se mě a do konce mé robinsonády je mi nejlepším přítelem Pátkem.

Aklimatizační terén:-)

Nalodíme se na korbu zdejšího typického náklaďáčku pro převoz zeleniny, domácích zvířat, sklizené kukuřice a tak vůbec, a jedeme do základního tábora. Máme skvělý výhled mezerami mezi prkny (trochu to připomíná židovský transport), fouká na nás a my se otužujeme pro následnou chladnou noc ve stanech. V base campu je už plno lidí, a jak jinak, veselo. Stavíme stany, družíme se, vaříme si vodu na instantní polívku a samozřejmě, fotíme se. Pak se znova zaregistrujeme na místě, dostaneme kartičku a jdeme se pomalu rozdýchat a aklimatizovat se na řídký vzduch. Poslouchám pozorně rady zkušených, protože jsem v těchto nadmořských výškách jenom hostem. Zatím to jde. Zítra to snad bude dobré. 

Já a Sophia držíme zástavu peruánského klubu. Okolo směs horolezců odevšad.

Noc v základním táboře.

V osm je večerka a všichni disciplinovaně zalézají do stanů. Snažím se usnout, ale jde to špatně. Ten řídký vzduch je mrcha. Beru si tedy acylpyrin, těmi jsem vybavená z domova, hojně zapíjím, takže pak taky hojně vylézám mezi borovice a o nějakém posilujícím spánku se vůbec nedá mluvit. O půlnoci navíc vyráží můj Pátek na Orizabu. Patří k početnější a zkušenější skupině těch, kteří se chystají dosáhnout vrcholu nejvyšší hory. Aby se stihli vrátit za denního světla, vyrážejí v 00:30. Je příšerných -5 pod nulou v basecampu a ještě příšernějších -12 u červené chajdy zvané refugio ve čtyřech a půl tisících metrech.

Svítá.

Pokouším se zase trochu povrchně spát do 5:00. Budí mě zima a bolení hlavy. Ráno nejsem schopna nic pozřít, tak se jen napiju ledové vody a zapiju opět jeden aspirin. Vyrážíme do nádherné hvězdné tmy, telescopio na nás mrká třemi červenými světly a odnaproti ze svahu Orizaby bliká šňůra světýlek z čelovek, to jak tam stoupají na vrchol naši kamarádi.  Po půl hodince chůze se začíná rozednívat. Jak stoupáme nad úroveň oblačnosti a vychází sluníčko, jsou okolní kopce čím dál plastičtější a malebnější. 

Jsme tak maličcí proti té velikosti všehomíra.

Těsně pod vrcholem.

Fotím. Dostáváme se nad úroveň lesa a doteď homogenní skupinka se už rozlejzá a trhá. Jsem stále s prvními deseti. Začínáme šplhat kamenitým terénem podél skalnatého hřbetu. A tady mi začíná být špatně od žaludku. Bojím se napít, aby to nešlo ven. Chyba. Odskočit si také není kam, všude holá pláň (jak se to rýmuje). V jednom okamžiku mám fakt mžitky před očima a velkou závrať. Zatínám zuby a skousnu to. Pořád postupuju plynule. V poslední čtvrtině ale už bojuju s řídkým vzduchem a horskou nemocí. Každé 2 -3 m se zastavím a dýchám zhluboka, abych zase byla schopna popojít šnečím tempem dál. Problém vůbec není v kondici, ta je dobrá, ale v dýchání a protivné reakci mých útrob. Dovleču se na vrchol (s první třetinou lidí, to je dobrý) a přepadne mě dávení. Ven nejde nic, protože tam taky nic není, ale blbě je mi fest. Naštěstí jdou hned za mnou zkušení horolezci a dávají mi bonbon z javorového sirupu. Prý mi jen chyběl cukr, tydle vidle, zase jsem o něco chytřejší.

Bílé chloupky na povrchu
chrání rostlinu před
sluncem a mrazem.

Krása nebeská, tak by se daly nazvat výhledy, které během celého výstupu i sestupu máme okolo sebe a pod sebou. Proč se člověk takhle morduje? Právě kvůli tomuhle. A kvůli přátelské jednotě, která panuje mezi většinou lidí, co chodí do hor.

Na vrcholu sopky Sierra Negra, 4.640 mnm.

Druhá strana Černé Hory, Sierry Negry.

Na vrcholku fučí, jak jinak.

Telescópio s vědeckou základnou.

Když dorazí všichni na vrchol, následuje něco, co z Čech neznám. Vytvoříme velký kruh a nejprve se zazpívá národní a poté horolezecká hymna. Pak jsou horským vůdcem všichni vyzváni, aby se představili a něco řekli. Je to hezké a ani ne tak úmorné, jak bych očekávala. Všichni se totiž odměňují vřelým potleskem a myslí to vážně, ani náznak sarkasmu. Je to povzbudivé, emotivní a sjednocující. Jeden pán čte dokonce verše. Já se svou mrzkou španělštinou sklízím bouřlivé ovace, protože jsem tu zase za exota a jediná Evropanka, mají mě rádi a já je, je mi dobře po těle, i když jsem před chvílí byla na umření.

Základní tábor. Nechlastá se tu, nehulí, všichni se druží!

"Tomamos photos" - jako obvykle a pak už sestupujeme do údolí. Jde to rychle a s každým ubytým metrem je mi lépe. V základním táboře se chvíli válíme ve stanu, chvíli smíchy, pak balíme, nakládáme a jedeme dobytčákem, jak jsem tomu dopravnímu prostředku začala říkat, zase zpět do města. Bylo to báječné, nezapomenutelné, neopakovatelné.

Sopečná dvojčata za soumraku.

 

Odpolední městečko ještě žije oslavami Revolución Mexicana, na silnicích se válejí konfety, v parku lidé ale už je po všem. Přišla jsem o defilé, projevy a pouťové dobroty, ale to mi vůbec vůbec nevadí. 

V pondělí máme volno - což vítám s nadšením. Celé dopoledne prospím a odpoledne propíšu (blog, Fb, Whatsapp atd.)

Vive Mexico, Vive Volcanos!

Tres rosas de montaňa.