Výlet do Bílé řeky a Údolí šťastných vod (12.11.2016)

Pohled  z jednoho z vřšků (cerritos) do úrodné sopečné roviny. 

Dostávám důtku ředitele školy. Takto jsem si pro sebe nazvala páteční telefonát sekretářky Carmen, která mě srdceryvně vyzývala, ať nelezu na La Malinche. Můj dlouho a pečlivě plánovaný výstup na překrásnou 4.461m vysokou sopku v okolí je v háji. (Co tomu předcházelo se dozvídám po kouskách od různých lidí. Hlavní aktéři ovšem hrají mrtvého brouka.)

Nechci dělat problémy a tak fláknu spakovaným batohem do kouta a jedu se vyzuřit na kole do vršky "cerritos" v okolí.

Krajina mezi Mendozou a Nogales.

Večer narychlo spřádám plány, kam vyjet. Strejda Google nabízí hezkou hornatou oblast asi tak hodinu a půl od našeho města, v ní národní park Río Blanco. Je rozhodnuto. Ráno jedu autobusem přes mlžnou Esperanzu, která se na náměstí honosí nádhernými dřevěnými sochami-totemy od místního řezbáře. Projíždíme přes Parque Nacional Caňón del Río Blanco - otvírá se před námi nádherný hluboký průsmyk, porostlý sytou zelení, sem tam s okrově prosvítajícími pramínky skal. Silnice jak tkanička provléká jednotlivá žebra hor a spouští nás dolů do údolí. Přibývá sluníčka, přibývá tepla a také vlhkosti ve vzduchu. Na pohled to připomíná Alpy. A nebo taky Hejnice. 

Parque Nacional Caňon Río Blanco.

Mapa oblasti z období conquisty.

Pokračujeme přes Mendozu, Nogales (v jazyce Nahuatl Oztoticpac) do městečka Río Blanco (Bílá řeka). Vystupuji, protože se mylně domnívám, že zde je středisko turistických cest do okolních kopců. Přeptám se na radnici, jako vždycky. Odkáží mě na jednu horolezeckou stěnu za obcí a do sousedního města Orizaba. 
Naproti radnici se na mě směje hezká kavárnička, do které bez váhání zapluji a objednávám si domácí kávu, která podle nápojového lístku probere člověka i v půlnoci. A copak se mi to nese? No přeci starý dobrý český turek!

V Río Blanco - kopce jako Alpy, ale u silnice palmy.

S trochou fantazie krajina připomíná i Hejnice

Dopiji kafe, povím číšnici něco o podobnosti turka s jejich lunárním nápojem, doptám se na autobus a už jedu do nedaleké Orizaby.
Bájo, hraje tu na kytaru chlápek a hraje hezky. Sedám si vedle paní, která vytahuje z kabelky igeliťák s rambutany. No ne! Šla určitě okolo stejného prodejce jako já. Trumfuju a vytahuju z batohu o něco větší igeliťák s o něco více rambutany a zapřádám hovor. Když paní pozná, že jsem cizinka, což po mých dvou větách není tak těžké, okamžitě chce selfie. To je folklór. 

Rambutan je o něco větší a šťavnatější lichi.

Jsem v Orizabě! První dojem z této perly na Bílé řece je okouzlující. Bude to dáno tou šťastnou kombinací zelených horských velikánů a svižnou čistě bílou sopečnou řekou z Pico de Orizaba, nejvyššího vrcholu Mexika.

Zavětřím vodu a jdu k řece. Krása. Užívám si procházku po dlouhatánském tříkilometrovém nábřeží lehce zašlé krásy, když se ke mně přifaří pán, evidentně v důchodu, a začne se se mnou bavit. Jsem zdvořilá, poslouchám a ptám se, ale v tom je právě ten háček - do konce výletu mě už neopustí a své role samozvaného průvodce se nehodlá vzdát. Má to svá pro i proti; ví toho opravdu hodně o svém rodném městě, kde vystudoval, zaváděl elektrické sítě v okolí, mluví na mě pomalu, takže se chytám, když mi popisuje historické události, krajové zajímavosti či umělecká díla. Nevýhodou je to, že pán chodí pomalu a já jsem z toho utahaná. Ke konci jsem už unavená i z toho, že musím intenzivně myslet v jazyce, v němž jsem začátečníkem a nedokážu už reagovat ani v jednoduchých větách.

Palaco Municipio

Jdeme tedy podél řeky proti proudu směrem k Palacio Municipio, což je neoklasicistní budova, která bývala kdysi školou pro dělnické děti. Prohlédnu si nástěnnou malbu nazvanou "Revolución Social" druhého nejvýznamnějšího muralisty José Clementa Orozca a poté zamíříme k lanovce zvané teleférico. Podél řeky jsou nepravidelně roztroušené klece s výběhy pro zvířata. Taková malá ZOO všehochuť - např. pštrosi, ovce, medvědi, lišky, jaguáři a krokodýli. 

Kupuji si zpáteční lístek na lanovku a postavím se vzorně do fronty. (Tady to vypadá, že průvodce setřesu, protože jde na úřad vyřídit nějaké své papíry.) Najednou slyším angličtinu - a vidím mlaďocha od lanovky, jak na mě mává a vyzývá mě, ať jdu dopředu a že pojedu hned s další várkou. Jsem bílá - pozitivní rasismus. Ptá se mě, odkud jsem, vysloví jedno české slovo - pívo - a chce ode mě zápis do knihy hostů. Na oplátku ho potěším tím, že si s ním cvaknu selfíčko.

Teleférico, lanovka na Cerro del Borrego.

Lanovkář a já. A woman and a man in black...sunglasses.

     

A už se vezu nahoru necelý kilometr dlouhou lanovkou. Výhledy do údolí jsou, jak se moderně říká, dechberoucí. Na vršku Cerro del Borrego, neboli na Ovčím kopci se rozkládá malý ekopark s rozmanitými turistickými atrakcemi. Muzeum bitvy Mexičanů s Francouzi míjím. Dlouhou dobu naopak strávím v kartografickém muzeu. "Musgo" nabízí mapové unikáty z dob od 16.století až po současnost. Pozdržím se také v místnosti s expozicí starých fotografií města a okolí, projdu si naučnou stezku s tabulemi popisujícími typickou flóru a faunu okolí Orizaby. Pocourám trošku mezi naaranžovanými vigvamy, stánky s občerstvením a jedu zpět. 

Magické město Orizaba z druhé strany Ovčího kopce.

Jejda, to je mi ale překvapení, když zjistím, že "ten" pán na mě čeká u depa lanovky. Well, nevím jak se z toho vyvlíknout, takže se smiřuji s tím, že mi opět bude dělat výkladový slovník naučný. 

Tak trochu bývalá textilana..

Odpadkový koš.

Míříme tentokráte do centra města. Zpočátku jdeme opět podél řeky, na jejímž pravém břehu se vyjímá mohutná bíle natřená budova bývalé textilky, kterou tu vystavěli Angličané v 19.století. Prý se v ní vyráběl i manšestr. 
Dále míjíme bývalou budovu pivovaru (cervecería) Cuauhtémoc Moctezuma, který tu také zbudovali Evropané. Výroba tohoto docela dobrého piva teď spadá pod Heineken. 

      

Kus jointa naaranžovaný u psa.

Kus Londýna naaranžovaný v Mexiku.

 Toto město v sobě vskutku má více evropského ducha, je to znát na čistotě a upravenosti ulic, parků a bulvárů, na stylu budov, nejen těch historických.

Jednou z nepřehlédnutelných je tzv. Železný palác navržený Eiffelem(!). Palác, který sloužil dlouhou dobu jako místní radnice, sem byl po kusech převezen z Bruselu, sestaven a pojmenován Palacio de Hierro. Zajímavostí je, že stejně jako u Sochy svobody na jeho přepravu a výstavbu přispěl největší měrou jeden mecenáš, který bohužel zemřel dříve, než dílo začalo lidem sloužit. 

Palacio de Hierro

A jdeme dál, my jdeme dál. K hlavní třídě pojmenované po Franciscu Maderovi, který odstartoval na začátku 20.století mexickou revoluci proti tehdejší diktatuře Porfiria Díaze ("porfiriátu"). Tento vzdělaný a schopný pán byl v roce 1911 zvolen prezidentem, ale rok a půl na to, jak už to tak v Mexiku bývá, byl zavražděn.

Calle Madero "Derramadero"

Pod oficiální cedulí se jménem Madero je umístěna ještě jedna žertovná. Calle del Derramadero označuje Vylitou ulici, na kterou ji občané přejmenovali v 19.století, když vinou nedostatečné či neexistující kanalizace se tudy valívaly proudy vody přetékající v místě Svatojánského mostu.

Dejte 10 pesos za fóto.

Okukuji, či prolézám zběžně obchody. Je 12.11. a všechno se i tady tváří již vánočně. Po ulicích běžně chodí ženy (málokdy muži) oděny do tradičních krojů a nebo alespoň jejich částí. Fotím. Paní s dítětem na zádech požaduje za vyfocení drobné na refresco pro bebé. Túdle, můj samozvaný průvodce ji mile a vtipně vypoklonkuje.                    

Ženy v plné(m) kroji.

Hle a již jsme u tržnice. Krytá i nekrytá, vkusná i nevkusná, voňavá po koření i páchnoucí po tuku, barevná i fádní, ukřičená i ještě ukřičenější, prostě mexická. 

Zastavuji se u sušených plodů, květů, koření, kůry a dřeva a kupuji čtvrt kila sušeného ibiškového květu. Hmmm, to bude čajíků do mrazivé zimy, do které se vrátím. 

Nad krámkem visí piňata. Je to taková bachratá kartonová obludka, která se především na Vánoce (ale i jiné oslavy) kupuje dětem, aby do ní mlátily klacky. Proč udržují takový podivný zvyk? Správná piňata má totiž sedm rohů, které symbolizují 7 hříchů. Děti se jich zbaví tím, že je tyčí zničí a za odměnu z každého rohu hojnosti vypadnou cukrátka (původně sušené ovoce).             

Krámek se sušeným kdečím a piňatami.

Carniceria, masna.

Dále procházíme krytou částí ohromné tržnice. Pán mi evidentně chce vnutit nějaké výrobky svých kamarádů, ale já nemám nakupovací náladu ani peníze ani místo v batohu, takže kamufluji tím, že si s každým prodejcem popovídám.

Přece jen si jednu maličkost koupím - a sice červený vzorovaný šátek, jaký nosil Morelos.

  

My ženy na celém světě máme vždycky společná témata.

Zelinářka a Pan Samozvaný.

Já a guajába.

A už jsme venku u trhovkyň zelinářek a ovocnářek. Tyhle osůbky jsou v každém městě, do kterého přijedu, moje nejoblíbenější. I tady v Orizabě si s nimi povídám, jenže to narušuje "ten" můj průvodce, protože se nám do ženského tlachání nabourává a chce zaujmout mužskými řečmi. Moje ráčny se ale nedají, útočí na něj jak sršáni a na celé kolo se chechtají, až jim jsou vidět díry po vypadaných zubech (na ošetření u zubaře většina z nich nemá).

Můj výlet je u konce. V pět mi jede autobus, tak ještě krátká procházka okolo řeky, rozloučení se s pánem, výměna čísel, které stejně nikdy nepoužijeme a tradá do Serdánu.

P.S. Dlužím vysvětlení nadpisu - proč Údolí šťastných vod? Protože slovo Orizaba vzniklo pošpanělštěním nahuatlského názvu Ahuilizapan, což v překladu značí právě údolí šťastných vod.