Rodina je základ mexického státu

Moje hostitelská rodina je pětičlenná.

Tatínek, zvaný Cabeson (Hlavoun), má svojí ševcovskou dílnu na hlavní třídě, šije a opravuje na zakázku boty z kůže kravské, kozí, krokodýlí i hadí, ale i ze syntetiky. Dílnu jsem popsala v předešlém vstupu (ze 14.10.) a tak jen doplním, že šije na dvou strojích - jedním z nich je stařičká dobrá Singrovka, která se u nás používá už jen jako módní stoleček na dekorace a nebo pro posezení v kavárně, druhým z nich je modernější Hermann. Obdivuje jednu dobrou Českou mašinku, jejíž jméno si nepamatuje, ale stejně je prý moc drahá.
Cabeson zná ve městě snad všechny lidi. Všichni ho zdraví, on na všechny mává a hlaholí a všechny oslovuje jménem. Je prostě oblíben :-)
Vracívá se domů večer po deváté, kdy dílnu zavře a jde se navečeřet. Pak odpadne k televizi a usne. Občas spolu hovoříme. Je chytrý, má přehled a zajímá se o věci okolo sebe. Snaží se na mě mluvit pomalu a jednoduše. Zajímá ho, co si myslím a co dělám. Je fajn.
Nevydělává moc. Stačí to na základní obživu, provoz domácnosti, platbu Internetu a telefonů. Netopí, neboť nemají ani kamna, ani krb a už vůbec ne ústřední topení. To je tady ovšem standard. Město Serdán se nalézá sice za obratníkem Raka, jsme ale na náhorní sopečné plošině v dvou a půl tisících metrech nad mořem, roční období zima, tak jako u nás. Přes den, když svítí slunko, je příjemných 21 - 25 stupňů Celsia. Ovšem večer a přes noc klesá teplota na nulu. Netopí se nikde, ani ve škole, ani v knihovně, ani v kavárnách či restauracích. Nejfrekventovanější věta zimního období zní "hace frío", je zima, a tím to hasne. Lidé to přetrpí. (Já snad taky. Spím v mikině ve spacáku, který jsem si přivezla z Čech přikrytá dvěma indiánskými houněmi). 

Můj pokojík. Stráží mě Kristus a Panna Maria Guadalupská.

Pohled z pavlače na dvorek.

Maminka je hrozně hodná. Je v domácnosti (viz. také předešlý vstup), ale nadře se dost. Vlastně má celodenní směnu, během které vyváří všem v rodině 2-3 teplá jídla denně (ale nepeče), gruntuje celý dům a dvorek, pere, žehlí a zaopatřuje 5 psů, 4 kočky, 2 králíky, 9 opeřenců v klecích, 2 kohouty a 6 slepic, příležitostně chodí dělat recepční do Gorilla Gym a stará se o mě, jako bych byla její vlastní. Sousedky ji oslovují seňora Rosa.

Nedělní brunch.

Mluví na mě výhradně španělsky, tedy "mexicky" - to jest hrozně rychle, dialektem šmrnclým jazykem nahuatl a všemi možnými lingvistickými odlišnostmi, které existují mezi evropskou a mexickou španělštinou.

Diana a Brandon (asi vliv seriálu).

Diana, nejmladší dcera, je mojí pondělní žačkou v kurzu IGEM EII-1, neboť studuje první ročník business managementu. Má "su novio" (chlapce), a tak jde studium trochu stranou. Diana mě hned druhý den pobytu zatáhla na trénink skupiny folklórních tanců. Líbí se mi tam moc. Tančí se všechno od pre-hispanico (ty jsou mé nejoblíbenější), přes mariachi trsárnu podobnou slováckým lidovým tancům, až po valčík a waltz ve španělském koloniálním stylu. 

Její starší bratr Juan doma nebydlí. Studuje teologickou fakultu, což je záležitost 12 let, Honzík má za sebou už hezkých 9. Pak z něj bude padre. Viděla jsem ho poprvé po mši v bazilice, kde přisluhoval hlavnímu knězi (omlouvám se za laický popis, nemám zkušenosti s daným názvoslovím). Přinesl mamince plnou vietnamskou tašku špinavého prádla, najedl se, povyprávěl a zase odjel. Vzal s sebou na večeři své přátele, jednoho spolubratra a párek lidí středních let, kteří zastupovali nějaký program pro udržení stabilní křesťanské rodiny. Všichni tři mi byli nesympatičtí. Čišela z nich nadřazenost, rigidita, přísnost a trestající duch. 

Juan vzadu - v klobouku.

Juan je ale docela příjemný mladý muž. Podruhé přijel na Día de Los Muertos. Šli jsme všichni na hřbitov, upravovali hroby, pleli atd. a Juan odříkával modlitby. Pak si došel koupit tacos a zmrzlinu do stánku, nové boty a šest mořských ryb do tržnice. A zase odjel. Prádlo od maminky vyprané a vyžehlené.

Nefteli, tak říkají nejstaršímu synovi. Je to můj oblíbený "bro". Mistr státu Puebla v kulturistice a vice-mistr Mexika pro rok 2016. Prostě týpek.

Mistr státu Puebla.

Mám ráda jeho veselou náturu a upovídanost. Umí velmi slušně anglicky, protože žil 5 let v Kalifornii, kde chodil chvíli do jazykové školy a zároveň se živil kdečím. Oženil se tam a zase rozvedl. Tady v Ciudád Serdán provozuje fitko a vede e-shop s potravinovými doplňky. Večer chodí k mamince na večeři, protože je právě v "objemouke". Je podruhé ženatý, ale jeho žena mu z nějakého důvodu nevaří. A já jsem ráda, že to tak je, protože si vždycky skvěle popovídáme a nachechtáme se, až nás bolej břišáky :-)

2. nejlepší kulturista Mexika.

     Jednou po tancování jsme s Dianou šly do Gorilla posilovny vyzvednout maminku. Ovšem skejsly jsme tam dobrou hodinu a já na jednom posilovacím zařízení usnula :-) Fun! Pak jsem si tam zacvičila o týden později. Ne, nevzpírala jsem. Já jsem se na těch činkách houpala. 

Před týdnem o víkendu jsme byli navštívit babičku mé paní domácí, "abuelitu", která se dožila 80 let a vychovala 9 dětí! Pět dcer a 4 syny, z čehož dva zemřeli jako malí. Rovněž tatínek pochází z velmi početné - desetičlenné rodiny. I tam bylo jedno úmrtí v raném věku. Současné rodiny už jsou užší, zhruba 3-4 děti na rodinu. Co mě ale zarazilo, je poměrně vysoký výskyt negramotnosti. Například v sousední vesnici směrem do hor k vulkánu - San Martin Ojo De Agua - je uváděn 15% počet negramotných z celkového počtu obyvatel 1011. Všechno to bohužel souvisí se vzděláním, které, i přesto, že základní je "bezplatné", je pro některé lidi nákladnou záležitostí a nebo, jak pravil Nefteli, jsou prostě líní a nechtějí se vzdělávat. O tom více v dalším vstupu.

Život v hostitelské rodině má mnoho výhod. Člověk si zakusí realitu zdejšího života se vším všudy. Nikdy si vás totiž neosvojí zazobaní snobi. Mám vše z první ruky a jsem tomu ráda.