If

Kdybych měla nadání a dobrý fotoaparát, fotila bych portréty.

Ráno jdu do školy a proti mně dvě rozkošné babičky v kostkovaných zástěrách s výšivkou na kapse. Vypadají jako dvojčata, ale nejsou. Kdybych to tak uměla zachytit, ale neumím.

Nebo bych vyfotila toho krásnýho pána s úplně bílými, hezky střiženými vousy, který vždycky zvedne hlavu od díla, když jdu okolo jeho mrňavé ševcovské dílny na hlavní ulici našeho města. Vypadá jako hubeňoučký Earnest Hemingway.

Nebo krásný mladý holky „café“ (takhle si tu pojmenovali svoji barvu kůže a je to obecně výraz pro hnědou barvu, který evropská španělština nepoužívá) s nádherně dlouhými havraními vlasy. A nebo bych chtěla zachytit seňory s tenkými knírky a napomádovanými vlasy sčíslnými dozadu v klasicky Hollywoodském retro stylu. 

A taky chudáky s chybějícími zuby, částmi nohou a rukou, uříznutými prsty a šilhavýma očima – ale všechny bez výjimky bych je na fotce měla usměvavé a čišela by z nich nezdolná vůle přežít a žít.

Kdybych měla dost kuráže, vyfotila bych situace, které já považuji za soukromé.

Třeba jak se tu páry drží za ruce, objímají se, laškují spolu a jsou k sobě něžní. 

Nebo třeba jak se na hřbitově lidé družně baví a smějí se na celé kolo. Jak v dílně chlapi montují železné komponenty, jak ženský pečou tortilly, probírají vztahy s chlapy a řežou se u toho smíchy. Jak ohnutá záda sklízejí na poli kukuřici, jak se na mě lepí dětičky s ohromnýma hnědýma očima a jak si je očmuchávám, jak se mi líbí ta nekonečná rozmanitost mexických obličejů, jak bych chtěla sbírat a porovnávat jejich rysy v jejich tvářích. 

Kdybych byla dost pohotová, měla bych na snímku rančery, které potkávám na svých vyjížďkách na kole do opuštěných míst v okolí. Jedou z pole na koni nebo na oslu, doprovázejí je vyhublí psi, a přestože je mnoho z nich negramotných (teda těch zemědělců, ne psů), vždycky pozdraví, usmějí se a nikdy z nich nejde strach, jak se mi snaží namluvit lidé z města.

Kdyby to šlo, zachytila bych vůně téhle části Mexika.

Vonělo by po kukuřici a sopečné půdě. Drobný poletující hnědý jíl, který se chytá na vše hmotné, tu po dešti nádherně voní – jinak, než půda u nás – jemněji a při tom pronikavěji. Suché hnědé stvoly šustí a vydávají šustivou vůni, domácnosti voní po tortillách, ulice voní a páchnou zároveň po sladkých houskách, psích hovnech a hodně olovnatém benzínu. Ale stále tu fouká, pofukuje a fičí vítr od Pico de Orizaba. Čistý a čerstvý. Vůně jsou v pohybu, vše je tu v pohybu.

Mexiko je zemí pohybu. A taky zemí pokory a skloněných hlav. Mexický lid vydrží dlouho. Ale čas od času blafne, jako ty sopky okolo.