La Malinche – Yo soy pinche – výstup na další čtyřtisícovou sopku 4.12. 2016

Výstupový (a normálně i sestupový) severní hřbet La Malinche.

 

Vrcholová skaliska.

Svinstvo v lese.

Puberťáci si obvykle musí vydobýt povolení jít na koncert, na dýzu nebo na párty. Já jsem si v Mexiku musela vydobýt propustku na výstup na La Malinche. Má rodina mi konečně uvěřila, že jsem schopná se dostat nahoru a vrátit se jim zpět živá. To se povedlo, i když ne úplně bez obtíží. Obrazně řečeno, dostala jsem svoji mexickou lekci.

Výstup vede podél erozní rýhy.

V sobotu vstávám ve 3 ráno. Ve 4 jede první ranní autobus do Puebly, protože však vymetá kdejakou ves a nabírá pouliční prodavače, aby měli hezký kšeft v hlavním městě regionu, přijedeme na CAPU (centrum autobusů Puebly) se zpožděním a já nestíhám spoj do Apizaca v 6. Trochu zpanikařím, protože chci být po půl osmé nejpozději pod horou a začít výstup pečlivě naplánovaný už v Liberci. Začnu se shánět po taxíku, ale když na mě pán vybafne cenu 600 pesos, pomyslím si něco o podobnosti pražských taxikářů s místními a jdu si koupit lístek na 7. hodinu.

V Apizacu přesně podle popisu cesty v horalka.cz hledám oranžovou budovu Elektry. Stále stojí a stále od ní jezdí colectiva (miniautobusy) do Campo Malintzin. Za dvacet pesos a půl hodiny jsem tam. Vyrážím v 9:10. Poučena z předchozí hypoglykemie, celou cestu něco sladkého ucucávám nebo pojídám. Zhluboka dýchám a piju hodně vody.

Hranice lesa.

První část výstupu vede lesem a není příliš zajímavá. Docela dobře však slouží k aklimatizaci. Ještě si zaslouží zmínku docela velké množství odpadků (fuj basura fea) okolo cesty, což mě v tomto okamžiku štve, ale jak se ukáže později, budu za tyto nezaměnitelné ukazatele civilizace opravdu ráda.

Pán Bílá Bunda.

Výstup nad hranicí lesa jde jak po másle. Ve skutečnosti po kamení a štěrku a některé úseky se jdou krok nahoru a dva kroky sjezd dolů, jak je terén zvětralý. Potkávám první lidi, jdu si vlastním, docela svižným tempem. Připojuje se ke mně pán v bílé bundě, místňák, který si jen tak v rámci sobotního dopoledne šel vyšlápnout svoji čtyřtisícovku. 

I psi chodí na tuto sopku.

Skutečně je to tak, tuhle sopku chodí rodiny s dětmi, puberťáci v rockerských křivácích, starci nad hrobem i psi. Něco jako obtížnější Sněžka. Bílá bunda cestou nahoru vtipkuje a tak se společně hihňáme, protože jsme z toho řídkého vzduchu tak trochu high. A nabíráme další výškové metry, zanechávajíc za sebou ostatní horaly, včetně Gordita - tlusťocha, se kterým pán bílá bunda výstup začal, a který si nese ve vnitřní kapse své bundy opravdové „repráky here“, aby mohl cestou nahoru poslouchat svůj oblíbený raggaton.

Pod vrcholkem La Malinche.

Po třech hodinách došlápneme na vrcholovou skupinku skal. Ta už je oblepena lidmi a psy, kteří zde byli dřív. Všichni jsou tranqilos, v klidu, odpočívají, svačí a fotí se. Až na bandu, jak je jen vhodně nazvat, no yappíků, kaštánků z kanceláří puebelské pobočky Volkswagenu. Tihleti hoši tropí nahoře neskutečný bordel a jsou odvázaní z toho, že si nad sebou pouštějí dron. To je fakt mor, tyhle bzučící kamerky. Obsazují poslední volný prostor, který je vyhrazen ptákům a úchvatným pohledům na tichou působivou krajinu. 

Je to mocné – nad kobercem z vyšlehaných mraků ční baletní špičky nedalekých sopek Popocatepetl a Iztaccihuatl. Vedle nich se krajina otvírá do zalesněných údolí a hřbetů nad Pueblou, západně jsou údolí, která si představuji pod slovem rozsochatá, a severu vévodí výrazný hřbet, po kterém jsme právě vystoupali nahoru.

Na vrchou sopky je více lidí. V pozadí Popocatepetl a Iztaccihuatl.

Trapiči z VW odejdou a je božskej klid. Krmím houskou dva horské psy (když to píšu, vynechá mi písmeno „s“ a rázem z nich mám horké psy, neboli hot dogy ovšem s rohlíkem uvnitř, chachá), fotím a rozhoduji se, jak se budu vracet. Zda stejně, nebo se dám jednou ze dvou cest na druhé straně kopce, o kterých mluví Bílá Bunda (Bílá Hůlka, hahaha). Mám asi mozek zastřen nedostatkem kyslíku, eufórií z krásných výhledů a jsem dobrodružné povahy, takže kombinace těchto tří faktorů mě vrhne na jihozápadní stranu k nejdelšímu sestupu v životě.

Scenérie "Ách".

A v modrém tichu krouží ptáci.

Prvních pár kilometrů jsem jak utržená ze řetězu. Taková krásná a rozmanitá krajina! Nevím, jaké měl Jiřík vidění, ale já v něm evidentně jsem. Opájím se výhledy, pohledy, krasohledy, detaily skal a rostlin, velkolepostí údolí. 

Fotím jako o život a říkám si, jak dobře jsem udělala, že jsem se vydala tudy. V tom vytržení sejdu z nastoupené cesty. Ale myslím si, že ji zase najdu. A nacházím. Jenže nevím, zda je to ta samá.                     

Druhá strana sopky je dramatičtější a plastičtější.

Tudy sestupuji.

No, pomyslím si, musím přece někoho potkat, doptám se. Jenže nikoho nepotkávám a do konce sestupové anabáze nepotkám. No, nic půjdu podle stop. Jsou tu, lidské, v písku. To pomáhá, už se mi to osvědčilo, když jsem bloudila v Barrance, v rokli za městem. Jdu po nich, zdá se mi ale, že cesta se nějak moc stáčí k západu. A poté je svedena do kamenitého koryta. Stále jsou tu ale lidské stopy a sem tam odpadky! Pokračuji dál, i když terén začíná být čím dál horší, tak trochu lehké lezení, já se ale nevzdávám.

Tudy taky.

 Údolí je čím dál strmější a sevřenější, okolo mě vyrůstají do výšky kolmé nažloutlé skalní stěny. Připadám si chvílemi jako v Yossemitech, i když jsem tam nikdy nebyla. Stále sestupuji tím šíleným čím dál těžším korytem po velkých balvanech a začínám si zpívat. Musí to přece už někde vyústit. Přece stále klesám, to je dobře, a přece ta sopka není nekonečná. Dvě hodiny a pořád nic, naopak, stále horší a občas už i nebezpečné terény, které začnu obcházet po vedlejších „březích“, protože už není pochyb, že se opět pohybuji v erozním korytu příležitostné vulkanické řeky. Dívám se nahoru, svahy okolo mě jsou stráášně vysoké. Začínám volat. Haló. 

Stále je na co koukat. Nádhera.

A šestý smysl mi říká, že musím nahoru. Ovšem ne zpět, na návrat je pozdě a já nesnáším návraty stejnou cestou. Škrábu se pralesem po levé straně nahoru. Proč všechno, co má trny roste zrovna tady a nelze se tomu vyhnout? Škrábou mě kaktusy, maličké druhy agáve, lepí se na mě všemožná ostnatá semena, protože ty rostliny vycítily příležitost se rozmnožit o pár kilometrů dále právě skrze mě. Drápu se vzhůru k linii světla na svahu. Haló, Pomoc, Ayudar, Help. 

Začínám být trochu zoufalá a stále volám Haló a všechno ostatní, ale nikdo mi neodpovídá. Začínám bulet. Ale nic z toho nezabírá. Tak nic, seberu zbytky víry v sobě a uklidním se. Najednou v té houštině narazím na malilinkatou cestičku. Může být lidská, zrovna tak dobře jako zvířecí.

Pohled svrchu. Tam dole jsem šla.

Je lidská, zjišťuji po chvíli, když se rozšiřuje a končí u kamene s vyrytým křížem. No potěš, míra zoufalství už nemůže být vyšší, ale cesta naštěstí pokračuje dál. Vyvede mě ze strže a já konečně vidím, v čem jsem se pohybovala. Svrchu to vypadá ještě dramatičtěji. Fuj. Jsem nahoře a mám cestu. Je stále hezké počasí a já už si vyšlapuju jako Tomáš Hanák v klipu Strom hýbe pahýly. Mám pocit, že mám pro dnešek vybráno. Omyl.

..a někdy pocit, že se motám stále dokola.

Cestička k domovu známě se vine, dlouhá je předlouhá, delší než jiné. Jdu písečnou, kořeny a kamením protkanou cestou. Vybaví se mi Český ráj, jenže tahle potvora se klikatí lesem sem a tam a nemá konce. Začínám mluvit sama se sebou. Občas se objeví rozcestí, občas se vydám špatně, k nějakému požářišti. Další dvě hodiny. Slunko začíná být unavené, já taky. Už nemám vodu, ale z nejhoršího mě dostává dětská přesnídávka a znalost botaniky. Žvýkám květy lupiny.

 Poslední hodinu do setmění už částečně běžím, přestože cítím, že pravou nohu mám sedřenou. Chci být z toho šíleného lesa venku do setmění. Stále z dálky slyším tu jejich lidovou muziku. No, konečně, lidé – v lese narážím na rodinu drvoštěpů, jak tam postaru sekyrou klátí obrovskou borovici. Mám pocit, že jsem součástí nějakého malovaného výjevu od Repina. Okolo rubajících mužů jsou v lese posety děti a ženy, oblečeny v takřka středověkých hrubých suknicích a usazeny v mechu.

Bukolická krajina. Chybí už jen skot a pasáček.

Od tohoto výjevu ujdu ale ještě pořádnou štreku nádhernou bukolickou krajinou s nízkou travičkou spasenou dobytkem, než mě to uondanou vyplivne na okraji něčeho velkého. Je mi jasné, že jsem dorazila úplně jinam. Připadám si jako trosečník, co po letech dospěl do civilizace. Moje první otázka „Kde to jsem?“ místní holčiny pobavila. Jsem v Pueble.

Teď už se jenom různými druhy kamionů, camionet a colectivos doplahočím na CAPU, neboli hlavní autobusové nádraží v Pueble a jedu dom. Operované koleno mám oteklé, to druhé otlučené. A ještě se mi zželí kulhající holky, která nastoupí do našeho už plného autobusu, a nikdo ji nepustí sednout, takže to udělám já.

Večer je v našem městě Noches de estrellas, v parku jsou dalekohledy a lidé z Telescopia. Jenže já už nemám sílu, dobelhám se domů, umyju studenou vodou a jdu spát.

Nad Pueblou. Vynořila jsem se jak trosečník.

Později, když vyprávím svoji příhodu ostatním, všichni mi říkají, že mě zachránila Panna Maria Guadalupská, ochránkyně hor. Několik lidí se za mě v tu dobu modlilo. Já tomu snad začnu věřit.

Vive Virgen de Guadalupe.