pátek 20. ledna 2017

Co mi táhne hlavou na pláži Bacocho v Pacifiku

Je tu dost Amíků a lezou mi na nervy. Z jejich arogantní řeči čiší pánovitá namyšlenost pramenící z toho, že je tu pro ně prostě úžasně levno, a po zvolení Trumpa a poklesu pesa vůči dolaru ještě levněji. Chovají se jako pánové tvorstva a jednoduše „they suck“. Kdo si pamatuje východní Němce, tzv. Dederóny, tak je tu má jak vyšitý.

Pokud se s místními Mexičany bavím, vybalím hned na začátku, že nejsem Amík, žádnej Gringo, ale že jsem z Evropy. Být Evropankou pro mě najednou nabývá své podstaty. Jsem na to hrdá, protože se odlišuji od vesměs arogantních a tím pádem zaslepených Američanů, kteří nevidí, jak si z nich Mechikáni dělají legraci. Nevidí to a neslyší, protože většina z nich se ani nenamáhá naučit se základní fráze země, do které cestují. V různých formách utahování si z turistů a jiné namyšlené zvířeny jsou Mexičané, myslím si, podobni hodně nám Čechům. (Při ranním odjezdu z Puerta Escondida se stanu obětí posměchu bohužel i já a totálně mi to zkazí celý den a bohužel i celkový dojem z tohoto turistického centra.)

Pojem Česká republika tady lidé příliš neznají, na co si ale starší vzpomenou, je Czechoslovakia. Tak to používám, přihodím ještě jména jako Čáslavská, Zátopek a Petr Čech. Kdepak Havel, to už je hodně vyšší dívčí. Jako kolovrátek odříkávám, že jsem ze střední Evropy, přímo z jejího srdce, z takové maličké země, která sousedí s Německem – to vždycky vzbudí obdiv – protože Německa si tady dost považují, neb jim tu vybudovali a budují prosperující průmysl, aniž by se nějak vměšovali do vnitřních záležitostí. Rakousko a Slovensko nechávají Mexičany chladnými, zatímco když vyslovím poslední sousední zemi – Polsko, většina z nich ožije. Znají ji. Proč? To je přece jasné – Jan Pavel II a silný katolicismus. Pak zmíním rozdělení naší země v roce 1993 a to, že můj taťka pochází právě z toho Slovenska.

Znova a znova mnohokrát děkuji Lianě, své milé profesorce španělštiny, že mě vedla k mluvenému slovu. Mexiko vám na nějakou angličtinu dlabe. Pokud ovládáte alespoň základy „latino“, jak to tu nazývají (do 10. lekce, chachacha!), pak něco pochytíte během pobytu (protože se to liší od evropské španělštiny) a pokud se nestydíte, i když mizerně, tak přece jen mluvit, máte vyhráno a otevírá vám to skryté brány a srdce Mexičanů.

Vive latino!


Pacifik: tři dny On the Beach

Na pláži v Pacifiku je vše takové, jak má na pláži být. Vlastně ne. Je to také dosti odlišné – chybí tu davy lidí a hluk. To je na Mexiko opravdový unikát.
Playa Bahía ve skrytém přístavu - Puerto Escondido.

Je plážová mimosezóna a já se ocitla v Puerto Escondido po jedenáctihodinové kostilámající cestě nočním autobusem z Oaxacy. Okamžitě svlékám pončo, které jsem v Oaxace sice koupila jako dárek, ale díky snaze Dona řidiče nás klimatizací pohřbít zaživa, jsem si ho navlékla. 
To roztomilé umyvadýlko.
V hotelu Casa Vieja, Starý dům, sedí na recepci mladá unylá puberťačka a má chvíli, asi tak hodinu, problém se zorientovat v tom, že jsem si zarezervovala přes booking.com pokoj na tři noci. Nakonec to dá, dokonce mohu platit kartou, sice v sesterském hotelu vzdáleném zhruba půl hodiny chůze, ale což o to, zaplatím a jdu se ubytovat.
Dobrá cena a rurální mexická klasika. Nejvíc se mi líbí umyvadlo. Ňuňu, takový bych chtěla J. Sprcha a k poledni dvě hodiny spánku. Jen co vyrazím ven, už se rojí prodavači všeho sortimentu a poskytovatelé cest na jiné okolní pláže, na mořské safari nebo rybolov, za delfíny, na želvičky, na kurzy surfingu. Zdvořile je odmítám, nebo se dávám do řeči, abych vůbec mluvila, protože tyto dny už neučím a jen cestuji. Jak jinak, sama. Ale, ale, ale to vůůůbec neva, řekl by Půůůůů. Protože se nikdy necítím osaměle, jelikož se pořád s někým bavím.

Tichý oceán se na první pohled zdá být opravdu tichým. Ježíšmarjá, já tu jsem a zase tomu nemohu uvěřit. Jdu po největší zdejší pláži, Bahía. Je liduprázdná. Pár desítek metrů od břehu vytvářejí vlny pověstnou „mexickou rouru“.
Mexická vlna v přírodním provedení

Zicatela - pláž surfařů.
Má to sílu. Odneslo mi to čelenku, hairclip a skoro i plavky.

Well, snaží se o to, ale moc jim to nejde. Masy vody jsou to sice solidní a dlouhé, ale na sedmimetrová monstra popisovaná v průvodci, to ani zdaleka nemá. Sezona skončila v listopadu a vyvrcholila světoznámými závody na pláži Zicatela, jakési Mekce surfařů. A co se jich tu postupně vyrojí! Nicméně tito jsou začátečníci. Chvíli na ně koukám a trošku jim závidím, že mají rapla v těle, který je nutí se pořád dokola pokoušet svézt na vodě. Novodobí Kristové.

Takhle se bydlí u moře.
Paul Klee opisoval od přírody.
Their Master's Voice zaniká v příboji vln. Oni ho ale stejně slyší.
Dojdu až ke skaliskům, fotím moře, písek, psy a lidi. Když se koupou mexické rodiny, je to, jako by přijel zájezd. Účastníci kráčejí ověšeni igelitkami s jídlem a jiným proviantem na pláž, a vy nevíte, kdo je čí příbuzný a čí jsou vlastně všechny ty děti. V moři modré vody se pak nedaleko od břehu kupí malé černé hlavičky, vylézají a zase mizí, a není to celý autobus, jsou to jen dvě rodiny! 
Krabík se modlí, abych si ho nevšimla.
Vykoupu se taky. Pacifik je nejen tichý, ale i příjemně teplý. Pak dojdu zpět do hotelu, rozchodím Internet v mobilu (ntb mě zlobí, nejde), pošlu Instagram story sestávající se ze snímků posledních tří dní a šupajdím do postele. Usínám jako hozená do vody J

Druhý den se vypravím na malou plážičku jménem Anjelito, Andílek. Je drobná a milá jako její zdrobnělé jméno. Písečná i skalnatá, lemovaná palmami, pár lehátky a jednoduchými kantýnami. Vybavena nejdražším krémem na světě (protože jiný neměli) se vrhnu nejdříve na skaliska v okolí, kde natáčím na video černě průsvitné utíkající kraby. Ti chudáci nevědí, že já se jich bojím ještě více než oni mě.
A pak pro mě nastává bezčasí.
San Anjelito.
Plavu, osychám na sluníčku, dávám si kávu a píšu blogy, zase plavu, bavím se se dvěma místními rybáři – ten jeden dokonce zná Jakuba Vágnera – a zase plavu, schnu, sbírám kamínky a píšu. Hlavou mi táhnou vzpomínky na měsíce prožité v Mexiku a myšlenky na blízké, na děti, na přátele, na budoucnost. Blíží se konec mého pobytu a něco se láme.

Vive Mexico.


P.S. Protože teď kolem mě prošli dva noví, musím to zmínit – Puerto Anjelito je rájem gayů. Jak by ne, mají tu pro sebe prostě božskej klid.

La Malinche – Yo soy pinche – výstup na další čtyřtisícovou sopku 4.12. 2016


Výstupový (a normálně i sestupový) severní hřbet La Malinche.
 
Vrcholová skaliska.

Svinstvo v lese.
Puberťáci si obvykle musí vydobýt povolení jít na koncert, na dýzu nebo na párty. Já jsem si v Mexiku musela vydobýt propustku na výstup na La Malinche. Má rodina mi konečně uvěřila, že jsem schopná se dostat nahoru a vrátit se jim zpět živá. To se povedlo, i když ne úplně bez obtíží. Obrazně řečeno, dostala jsem svoji mexickou lekci.

Výstup vede podél erozní rýhy.
V sobotu vstávám ve 3 ráno. Ve 4 jede první ranní autobus do Puebly, protože však vymetá kdejakou ves a nabírá pouliční prodavače, aby měli hezký kšeft v hlavním městě regionu, přijedeme na CAPU (centrum autobusů Puebly) se zpožděním a já nestíhám spoj do Apizaca v 6. Trochu zpanikařím, protože chci být po půl osmé nejpozději pod horou a začít výstup pečlivě naplánovaný už v Liberci. Začnu se shánět po taxíku, ale když na mě pán vybafne cenu 600 pesos, pomyslím si něco o podobnosti pražských taxikářů s místními a jdu si koupit lístek na 7. hodinu.

Apizacu přesně podle popisu cesty v horalka.cz hledám oranžovou budovu Elektry. Stále stojí a stále od ní jezdí colectiva (miniautobusy) do Campo Malintzin. Za dvacet pesos a půl hodiny jsem tam. Vyrážím v 9:10. Poučena z předchozí hypoglykemie, celou cestu něco sladkého ucucávám nebo pojídám. Zhluboka dýchám a piju hodně vody.

Hranice lesa.
První část výstupu vede lesem a není příliš zajímavá. Docela dobře však slouží k aklimatizaci. Ještě si zaslouží zmínku docela velké množství odpadků (fuj basura fea) okolo cesty, což mě v tomto okamžiku štve, ale jak se ukáže později, budu za tyto nezaměnitelné ukazatele civilizace opravdu ráda.

Pán Bílá Bunda.
Výstup nad hranicí lesa jde jak po másle. Ve skutečnosti po kamení a štěrku a některé úseky se jdou krok nahoru a dva kroky sjezd dolů, jak je terén zvětralý. Potkávám první lidi, jdu si vlastním, docela svižným tempem. Připojuje se ke mně pán v bílé bundě, místňák, který si jen tak v rámci sobotního dopoledne šel vyšlápnout svoji čtyřtisícovku. 

I psi chodí na tuto sopku.
Skutečně je to tak, tuhle sopku chodí rodiny s dětmi, puberťáci v rockerských křivácích, starci nad hrobem i psi. Něco jako obtížnější Sněžka. Bílá bunda cestou nahoru vtipkuje a tak se společně hihňáme, protože jsme z toho řídkého vzduchu tak trochu high. A nabíráme další výškové metry, zanechávajíc za sebou ostatní horaly, včetně Gordita - tlusťocha, se kterým pán bílá bunda výstup začal, a který si nese ve vnitřní kapse své bundy opravdové „repráky here“, aby mohl cestou nahoru poslouchat svůj oblíbený raggaton.

Pod vrcholkem La Malinche.
Po třech hodinách došlápneme na vrcholovou skupinku skal. Ta už je oblepena lidmi a psy, kteří zde byli dřív. Všichni jsou tranqilos, v klidu, odpočívají, svačí a fotí se. Až na bandu, jak je jen vhodně nazvat, no yappíků, kaštánků z kanceláří puebelské pobočky Volkswagenu. Tihleti hoši tropí nahoře neskutečný bordel a jsou odvázaní z toho, že si nad sebou pouštějí dron. To je fakt mor, tyhle bzučící kamerky. Obsazují poslední volný prostor, který je vyhrazen ptákům a úchvatným pohledům na tichou působivou krajinu. 

Je to mocné – nad kobercem z vyšlehaných mraků ční baletní špičky nedalekých sopek Popocatepetl a Iztaccihuatl. Vedle nich se krajina otvírá do zalesněných údolí a hřbetů nad Pueblou, západně jsou údolí, která si představuji pod slovem rozsochatá, a severu vévodí výrazný hřbet, po kterém jsme právě vystoupali nahoru.

Na vrchou sopky je více lidí. V pozadí Popocatepetl a Iztaccihuatl.
Trapiči z VW odejdou a je božskej klid. Krmím houskou dva horské psy (když to píšu, vynechá mi písmeno „s“ a rázem z nich mám horké psy, neboli hot dogy ovšem s rohlíkem uvnitř, chachá), fotím a rozhoduji se, jak se budu vracet. Zda stejně, nebo se dám jednou ze dvou cest na druhé straně kopce, o kterých mluví Bílá Bunda (Bílá Hůlka, hahaha). Mám asi mozek zastřen nedostatkem kyslíku, eufórií z krásných výhledů a jsem dobrodružné povahy, takže kombinace těchto tří faktorů mě vrhne na jihozápadní stranu k nejdelšímu sestupu v životě.

Scenérie "Ách".
A v modrém tichu krouží ptáci.
Prvních pár kilometrů jsem jak utržená ze řetězu. Taková krásná a rozmanitá krajina! Nevím, jaké měl Jiřík vidění, ale já v něm evidentně jsem. Opájím se výhledy, pohledy, krasohledy, detaily skal a rostlin, velkolepostí údolí. 

Fotím jako o život a říkám si, jak dobře jsem udělala, že jsem se vydala tudy. V tom vytržení sejdu z nastoupené cesty. Ale myslím si, že ji zase najdu. A nacházím. Jenže nevím, zda je to ta samá.                     

Druhá strana sopky je dramatičtější a plastičtější.


Tudy sestupuji.
No, pomyslím si, musím přece někoho potkat, doptám se. Jenže nikoho nepotkávám a do konce sestupové anabáze nepotkám. No, nic půjdu podle stop. Jsou tu, lidské, v písku. To pomáhá, už se mi to osvědčilo, když jsem bloudila v Barrance, v rokli za městem. Jdu po nich, zdá se mi ale, že cesta se nějak moc stáčí k západu. A poté je svedena do kamenitého koryta. Stále jsou tu ale lidské stopy a sem tam odpadky! Pokračuji dál, i když terén začíná být čím dál horší, tak trochu lehké lezení, já se ale nevzdávám.
Tudy taky.
 Údolí je čím dál strmější a sevřenější, okolo mě vyrůstají do výšky kolmé nažloutlé skalní stěny. Připadám si chvílemi jako v Yossemitech, i když jsem tam nikdy nebyla. Stále sestupuji tím šíleným čím dál těžším korytem po velkých balvanech a začínám si zpívat. Musí to přece už někde vyústit. Přece stále klesám, to je dobře, a přece ta sopka není nekonečná. Dvě hodiny a pořád nic, naopak, stále horší a občas už i nebezpečné terény, které začnu obcházet po vedlejších „březích“, protože už není pochyb, že se opět pohybuji v erozním korytu příležitostné vulkanické řeky. Dívám se nahoru, svahy okolo mě jsou stráášně vysoké. Začínám volat. Haló. 
Stále je na co koukat. Nádhera.

A šestý smysl mi říká, že musím nahoru. Ovšem ne zpět, na návrat je pozdě a já nesnáším návraty stejnou cestou. Škrábu se pralesem po levé straně nahoru. Proč všechno, co má trny roste zrovna tady a nelze se tomu vyhnout? Škrábou mě kaktusy, maličké druhy agáve, lepí se na mě všemožná ostnatá semena, protože ty rostliny vycítily příležitost se rozmnožit o pár kilometrů dále právě skrze mě. Drápu se vzhůru k linii světla na svahu. Haló, Pomoc, Ayudar, Help. 

Začínám být trochu zoufalá a stále volám Haló a všechno ostatní, ale nikdo mi neodpovídá. Začínám bulet. Ale nic z toho nezabírá. Tak nic, seberu zbytky víry v sobě a uklidním se. Najednou v té houštině narazím na malilinkatou cestičku. Může být lidská, zrovna tak dobře jako zvířecí.

Pohled svrchu. Tam dole jsem šla.
Je lidská, zjišťuji po chvíli, když se rozšiřuje a končí u kamene s vyrytým křížem. No potěš, míra zoufalství už nemůže být vyšší, ale cesta naštěstí pokračuje dál. Vyvede mě ze strže a já konečně vidím, v čem jsem se pohybovala. Svrchu to vypadá ještě dramatičtěji. Fuj. Jsem nahoře a mám cestu. Je stále hezké počasí a já už si vyšlapuju jako Tomáš Hanák v klipu Strom hýbe pahýly. Mám pocit, že mám pro dnešek vybráno. Omyl.

..a někdy pocit, že se motám stále dokola.
Cestička k domovu známě se vine, dlouhá je předlouhá, delší než jiné. Jdu písečnou, kořeny a kamením protkanou cestou. Vybaví se mi Český ráj, jenže tahle potvora se klikatí lesem sem a tam a nemá konce. Začínám mluvit sama se sebou. Občas se objeví rozcestí, občas se vydám špatně, k nějakému požářišti. Další dvě hodiny. Slunko začíná být unavené, já taky. Už nemám vodu, ale z nejhoršího mě dostává dětská přesnídávka a znalost botaniky. Žvýkám květy lupiny.



 Poslední hodinu do setmění už částečně běžím, přestože cítím, že pravou nohu mám sedřenou. Chci být z toho šíleného lesa venku do setmění. Stále z dálky slyším tu jejich lidovou muziku. No, konečně, lidé – v lese narážím na rodinu drvoštěpů, jak tam postaru sekyrou klátí obrovskou borovici. Mám pocit, že jsem součástí nějakého malovaného výjevu od Repina. Okolo rubajících mužů jsou v lese posety děti a ženy, oblečeny v takřka středověkých hrubých suknicích a usazeny v mechu.
Bukolická krajina. Chybí už jen skot a pasáček.

Od tohoto výjevu ujdu ale ještě pořádnou štreku nádhernou bukolickou krajinou s nízkou travičkou spasenou dobytkem, než mě to uondanou vyplivne na okraji něčeho velkého. Je mi jasné, že jsem dorazila úplně jinam. Připadám si jako trosečník, co po letech dospěl do civilizace. Moje první otázka „Kde to jsem?“ místní holčiny pobavila. Jsem v Pueble.

Teď už se jenom různými druhy kamionů, camionet a colectivos doplahočím na CAPU, neboli hlavní autobusové nádraží v Pueble a jedu dom. Operované koleno mám oteklé, to druhé otlučené. A ještě se mi zželí kulhající holky, která nastoupí do našeho už plného autobusu, a nikdo ji nepustí sednout, takže to udělám já.

Večer je v našem městě Noches de estrellas, v parku jsou dalekohledy a lidé z Telescopia. Jenže já už nemám sílu, dobelhám se domů, umyju studenou vodou a jdu spát.
Nad Pueblou. Vynořila jsem se jak trosečník.
Později, když vyprávím svoji příhodu ostatním, všichni mi říkají, že mě zachránila Panna Maria Guadalupská, ochránkyně hor. Několik lidí se za mě v tu dobu modlilo. Já tomu snad začnu věřit.

Vive Virgen de Guadalupe.

Jak utopit doktora Mráčka, aneb jak zachránit chlapa tonoucího v Mexickém zálivu – další příhoda do série „To nevymyslíš“

Tam někde v Golfo plave chlap a na břehu - jeho ženičky.

 
Hilton a mrňousek "chaparito".
Playa con sombrillas.


Proč je tolik Mexičanů tak tlustých?




Tahle je u nás pokojová.
To se ti musí přihodit. Nedělní ráno jako jiné. Vstanu opět brzo, mířím k moři udělat si pár záběrů a vykoupat se, když tam nejsou lidé. Kupodivu tam lidé jsou a dokonce tu dobíhají do cíle nějakého charitativního závodu. Na malé pláži u hlavní silnice a promenády posedává jeden dredař a vedle na kamenech skupinka švitořících žen. V dáli plavou asi tři malé hlavičky. Dvě se přibližují a vylézají na pláž, jedna něco pokřikuje na ty ženy. Je pod mrakem, moře tak obyčejně zvlněné, vybírám si záběry, fotím. Když v tom...


Omšelé je totiž kouzelné.
...najednou ty ženy změní tón hlasu a začnou směrem ke mně divoce gestikulovat a volat, ať pomůžu. Aha, hlavička na pozadí má asi problémy. Vzbudí se ve mně záchranář a jako Mitch Bukenen se vrhám v riflích a bílé krajkové halence do vod zálivu. Plavat, na rozdíl od většiny Mexičanů, umím. Voda je příjemně vlažná, vlny akorát, přibližuji se k chlapovi zleva. A už vidím, že zprava plave na pomoc další osoba. Je to muž. Když jsme na dohled, začne mě organizovat (typický macho, ale poslouchám ho, zachraňujeme přece tonoucího). Pochopím, že on zpanikařeného a vysíleného pána podloží rukou a já poplavu vedle jako záloha. Tak tomu také je. Takhle doplaveme do bezpečné hloubky a náš zachráněný se vrhá do náruče svých všemožných žen.


Kapitán v.v. Jaime Moreno
Zachránili jsme jim manžela, otce, syna i Ducha svatého, bratrance, strýce a tak dále. Ženy slušně poděkovaly a pak se zeptaly, zda mám něco na převlečení. Krajková halenka totiž dost prosvítala, a je to jako správné katoličky pobuřovalo. 

V ten moment, kdy už bylo po všem, se odněkud vynořila opravdová pobřežní hlídka. Snědý svalnatec nám objasnil, proč chlápek ztratil síly. V místě, kde plaval, se mořské dno prudce láme a příboj tam vytváří něco jako vracák. Chlap plaval a plaval, avšak zůstával stále v jednom místě. To naštve.
Tomuhle chlapovi taky došly síly.
Protidrogová kontrola na busáku.
Hledám brýle, které jsem odhodila do písku a ty ženičky ani nenapadlo je sebrat a nebo mi třeba pohlídat batoh s notebookem. Zahalím se do šátku a jdu osychat, protože samozřejmě, krom jednoho tílka na převlečení nemám nic. Jeden přece nepočítá s tím, že si střihne roli Pamelly Anderson (bez prsou ovšem). 
Caňa - cukrová třtina. (proto v Aj "cane" - rákoska).

Ten den se už nic zvláštního nestane. Nechápu taky, co by mohlo přebít tuhle příhodu!

Vracím se domů odpoledním autobusem, z pásma cukrové třtiny do kraje suché kukuřice.

Vive zachráněnej chlape! Vive ---

 !!!!

Obrázky v písku.