Convivencia Alpina, aneb jak jsem si vyšlápla na pátou nejvyšší sopku Mexika

Když chce člověk v Mexiku něčeho dosáhnout, nesmí tlačit na pilu. Z poloviny k němu věci přijdou náhodou. Tak to bylo i s mojí touhou vystoupat na mexické sopky.

Pico de Orizaba = Citlaltépetl (dole u lesa base camp)

Doma v Čechách jsem si chystala nejen učební materiály, ale načítala a vyhledávala si informace o tom, co bych chtěla zažít z mexické kultury a co bych chtěla vidět z přírodních krás této rozmanité země. Jelikož se moje destinace nachází uprostřed Transmexického vulkanického pásu, učarovaly mi sopky. Geologické útvary v Čechách sice ne ojedinělé, ale navýsost jiné a nepodobné těm, co jsou tady. 

GTM nafocené přes plot.

Za humny města Ciudád Serdán máme nejvyšší sopku a zároveň nejvyšší bod Mexika, Pico de Orizaba, nebo-li Citlaltépetl. Dosahuje úctyhodných 5.636 m.n.m. Není to ovšem jedináček. Hned naproti sobě má své dvojče jménem Sierra Negra se slušnými 4.640 m.n.m.  Tento druhý vrchol je osazen světově unikátním teleskopem GranTelescopio Milimétrico (GTM) určenému k lovení kosmických radiových vln o délce těch, co nám proudí v mikrovlnce. Je to ohromná stavba viditelná už zdaleka, někdy prý až z Veracruz při Mexickém zálivu. Nevím, čemu ji připodobnit, je jedinečná. Normálně se do blízkosti této stavby vůbec nedostanete, musíte mít zvláštní povolení z Puebly. Ani já jsem nedoufala, že se mi podaří být před GTM takřka na dosah ruky. Byla to opět jedna z nečekaných mexických náhod.

Jak už jsem psala, dostala jsem „zaracha“ vylézt si sama na La Malinche. Jedno pozdní odpoledne jsem si po vyučování zašla do místního muzea “La Magnolia”. Pán, co mě prováděl, byl velmi ochotný, mluvil pomalu a srozumitelně, takže jsem s ním během prohlídky navázala kontakt, a když jsme se vyskytli v expozici věnované sopkám, GTM a mumiím, optala jsem se na možnost výstupu k nim (k sopkám, ne k mumiím). Pán mě odkázal na pracovníka místního zastupitelstva Hilaria Aguilar Aguilar a jeho syna, Laya, kteří jsou tu známými alpinisty. Zorganizovala jsem si čas tak, abych se v rámci svého rozvrhu včlenila do úředních hodin radnice a teprve napotřetí se mi podařilo Hilaria zastihnout. Hleděl na mě, jako bych spadla z Marsu. Nakonec mi dal plakát, program a pravidla k akci, která se konala již tentýž víkend 19. – 20. 11. 2016 – XXXIX ConvivenciaAlpina. Nic víc, nic míň, přestože jsem pak v sobotu viděla, že je jedním z čelních organizátorů celé akce. Ke všemu ostatnímu jsem se dopídila přes Internet. Naštěstí lidé z čelního klubu v México City DF byli velmi pohotoví a odpovídali obratem (to v naší provincii neznám). Získala jsem registraci pod č. 347 a informaci, že místo v kamionetě a ve stanu se pro mě někde najde. Aha, u nás už bych z té vágnosti šílela, tady se nestarám. Vím, že se najde 

Doprovází mě mamasita a sobrino

V sobotu se k místnímu rozcestí u hlavní silnice sjíždějí horolezci nejen ze všech oblastí Mexika, ale také z některých zemí Latinské a Jižní Ameriky. Z Evropy jsem tu jediná, z ostatních světadílů nikdo. Ve 12:00, tj. o půl hodiny později, začíná slavnostní otvírací ceremoniál spojený tentokráte s odhalením sochy alpinisty – prý jediné na světě. Nainstalovali ji den předem hnedle za služebně starší memoriál Rotary klubu. Na výsledku je to bohužel vidět. Socha je hezká, trochu retro, ale podstavec a okolí jsou lehce odfláknuté. Nevadí. Je to událost. Řeční se, pějí se dvě hymny – mexická a horolezecká, hezký holky bubnují, mašírují mažoretky. Je zataženo a fouká silný vítr od zálivu, přinášející zimu a chlad.  

Tak to je on, alpinista šampion. Okolo horské růže, v pozadí znak Rotariánů, kteří toto místo obsadili první.

Žene se sem severní vítr.

Staříci, co pamatují výbuch Orizaby
a zavalení kolonie Gloria.

Vyhledávám svou kontaktní osobu – Rodolfa (Fita) Valadeze. Není k nalezení. Nechám si ho vyvolat mikrofonem a tak se s ním konečně setkávám. Aha, nějak neví, co se mnou. A opět zasahuje Deux ex Machina, hned vedle mě zrovna stojí Julio, kluk z México City, ujímá se mě a do konce mé robinsonády je mi nejlepším přítelem Pátkem.

Aklimatizační terén:-)

Nalodíme se na korbu zdejšího typického náklaďáčku pro převoz zeleniny, domácích zvířat, sklizené kukuřice a tak vůbec, a jedeme do základního tábora. Máme skvělý výhled mezerami mezi prkny (trochu to připomíná židovský transport), fouká na nás a my se otužujeme pro následnou chladnou noc ve stanech. V base campu je už plno lidí, a jak jinak, veselo. Stavíme stany, družíme se, vaříme si vodu na instantní polívku a samozřejmě, fotíme se. Pak se znova zaregistrujeme na místě, dostaneme kartičku a jdeme se pomalu rozdýchat a aklimatizovat se na řídký vzduch. Poslouchám pozorně rady zkušených, protože jsem v těchto nadmořských výškách jenom hostem. Zatím to jde. Zítra to snad bude dobré. 

Já a Sophia držíme zástavu peruánského klubu. Okolo směs horolezců odevšad.

Noc v základním táboře.

V osm je večerka a všichni disciplinovaně zalézají do stanů. Snažím se usnout, ale jde to špatně. Ten řídký vzduch je mrcha. Beru si tedy acylpyrin, těmi jsem vybavená z domova, hojně zapíjím, takže pak taky hojně vylézám mezi borovice a o nějakém posilujícím spánku se vůbec nedá mluvit. O půlnoci navíc vyráží můj Pátek na Orizabu. Patří k početnější a zkušenější skupině těch, kteří se chystají dosáhnout vrcholu nejvyšší hory. Aby se stihli vrátit za denního světla, vyrážejí v 00:30. Je příšerných -5 pod nulou v basecampu a ještě příšernějších -12 u červené chajdy zvané refugio ve čtyřech a půl tisících metrech.

Svítá.

Pokouším se zase trochu povrchně spát do 5:00. Budí mě zima a bolení hlavy. Ráno nejsem schopna nic pozřít, tak se jen napiju ledové vody a zapiju opět jeden aspirin. Vyrážíme do nádherné hvězdné tmy, telescopio na nás mrká třemi červenými světly a odnaproti ze svahu Orizaby bliká šňůra světýlek z čelovek, to jak tam stoupají na vrchol naši kamarádi.  Po půl hodince chůze se začíná rozednívat. Jak stoupáme nad úroveň oblačnosti a vychází sluníčko, jsou okolní kopce čím dál plastičtější a malebnější. 

Jsme tak maličcí proti té velikosti všehomíra.

Těsně pod vrcholem.

Fotím. Dostáváme se nad úroveň lesa a doteď homogenní skupinka se už rozlejzá a trhá. Jsem stále s prvními deseti. Začínáme šplhat kamenitým terénem podél skalnatého hřbetu. A tady mi začíná být špatně od žaludku. Bojím se napít, aby to nešlo ven. Chyba. Odskočit si také není kam, všude holá pláň (jak se to rýmuje). V jednom okamžiku mám fakt mžitky před očima a velkou závrať. Zatínám zuby a skousnu to. Pořád postupuju plynule. V poslední čtvrtině ale už bojuju s řídkým vzduchem a horskou nemocí. Každé 2 -3 m se zastavím a dýchám zhluboka, abych zase byla schopna popojít šnečím tempem dál. Problém vůbec není v kondici, ta je dobrá, ale v dýchání a protivné reakci mých útrob. Dovleču se na vrchol (s první třetinou lidí, to je dobrý) a přepadne mě dávení. Ven nejde nic, protože tam taky nic není, ale blbě je mi fest. Naštěstí jdou hned za mnou zkušení horolezci a dávají mi bonbon z javorového sirupu. Prý mi jen chyběl cukr, tydle vidle, zase jsem o něco chytřejší.

Bílé chloupky na povrchu
chrání rostlinu před
sluncem a mrazem.

Krása nebeská, tak by se daly nazvat výhledy, které během celého výstupu i sestupu máme okolo sebe a pod sebou. Proč se člověk takhle morduje? Právě kvůli tomuhle. A kvůli přátelské jednotě, která panuje mezi většinou lidí, co chodí do hor.

Na vrcholu sopky Sierra Negra, 4.640 mnm.

Druhá strana Černé Hory, Sierry Negry.

Na vrcholku fučí, jak jinak.

Telescópio s vědeckou základnou.

Když dorazí všichni na vrchol, následuje něco, co z Čech neznám. Vytvoříme velký kruh a nejprve se zazpívá národní a poté horolezecká hymna. Pak jsou horským vůdcem všichni vyzváni, aby se představili a něco řekli. Je to hezké a ani ne tak úmorné, jak bych očekávala. Všichni se totiž odměňují vřelým potleskem a myslí to vážně, ani náznak sarkasmu. Je to povzbudivé, emotivní a sjednocující. Jeden pán čte dokonce verše. Já se svou mrzkou španělštinou sklízím bouřlivé ovace, protože jsem tu zase za exota a jediná Evropanka, mají mě rádi a já je, je mi dobře po těle, i když jsem před chvílí byla na umření.

Základní tábor. Nechlastá se tu, nehulí, všichni se druží!

"Tomamos photos" - jako obvykle a pak už sestupujeme do údolí. Jde to rychle a s každým ubytým metrem je mi lépe. V základním táboře se chvíli válíme ve stanu, chvíli smíchy, pak balíme, nakládáme a jedeme dobytčákem, jak jsem tomu dopravnímu prostředku začala říkat, zase zpět do města. Bylo to báječné, nezapomenutelné, neopakovatelné.

Sopečná dvojčata za soumraku.

 

Odpolední městečko ještě žije oslavami Revolución Mexicana, na silnicích se válejí konfety, v parku lidé ale už je po všem. Přišla jsem o defilé, projevy a pouťové dobroty, ale to mi vůbec vůbec nevadí. 

V pondělí máme volno - což vítám s nadšením. Celé dopoledne prospím a odpoledne propíšu (blog, Fb, Whatsapp atd.)

Vive Mexico, Vive Volcanos!

Tres rosas de montaňa.

Nejsem slepá,

takže taky vidím i odvrácené stránky svého pobytu v Mexiku, jeho společnosti a především komunity lidí, ve které se pohybuji.

·     V typickém maloměstě, ve kterém žiji, vám neustále někdo říká, jak je Mexiko nebezpečné a následně vám zakazuje chodit kamkoli počínaje kavárnami, bary a jinými městskými čtvrtěmi než těmi, ve kterých sami bydlí a konče výlety do jiných míst, než která sami navštívili a kam vede silnice.     

   

    Když se stane nějaký incident, průměrný občan věří úplně všemu, co mu nasype do hlavy televize nebo Internet, a nezjistí si nikdy více.

·        

    Moji hostitelé mi lustrují lidi, se kterými se stýkám. Takže například Marie, učitelka dramatické výchovy je považována za závadnou, protože je rozvedená, nemá přítele, chodí do knihovny a kouká na divný filmy. Také moji známí z řad studentů nejsou shledáváni vhodnými, protože jsou přece moc mladí a mohla bych je třeba nějak nakazit evropským stylem života…

·         

    Poté, co se mě kolegové, známí, hostitelé zeptají, co jsem dělala odpoledne/ večer/ o víkendu a já se nadšeně rozhovořím o svých akcích, výletech a setkáních, padne vždy otázka – a to jsi tam byla sama? Ano, odpovídám. Následuje obligátní hrozba „esto es peligroso“. Vysvětluji, že to není nebezpečné a připojuji dovětek: „Všichni mi říkáte, že je to nebezpečné, ale nikdo se mnou nejdete. Buď nemáte čas, nebo máte rodiny a přítelkyni/přítele a nebo nemůžete/nechcete z jiného důvodu. Tak co mám dělat?“ Sedět doma na zadku? Vždyť druhá nejčastější otázka zní: „nenudíš se?“ Odpovídám „nenudím“.

·        

    Také mě straší a vyhrožují mi ex-post. Například „Vidíte, ona zase šla sama, mohli ji tam zabít“. Na tohle už jsem si zautomatizovala odpověď: „Ano, mohli. Ale kdybychom šli dva, tři nebo celá skupina, mohli nás tam zabít víc.“

·       

    Velmi často se mi vybaví scéna ze Sedmi statečných. Já vím, že je to stereotyp vytvořený Hollywoodem, ale něco na něm pravdy je: bílí urostlí chlapi na koních jdou osvobodit od jha, zaktivizovat a zorganizovat malé ustrašené Mexičany - vesničany, zemědělce, kterým jde jen o jejich políčka, úrodu kukuřice a klidný rodinný život se spoustou dětí. 

·        

    Vrcholem je, když mi potomci těchto hollywoodských pueblitos zakážou výstup vrchol sopky La Malinche v mém volném čase – v sobotu. Důvody: jsem bílá, jsem milá a oni mě mají rádi a nechtějí, aby se mi něco stalo, jsem v Mexiku a neznám ho, nějací Rusi tam měli minulý týden problémy a navíc ke všemu jdu, obligátně, sama.  Protiargumenty (které ovšem jako bych sypala hluchýmu do vrat): je mi skoro padesát, celej život chodím po horách, znám jejich záludnosti i krásy, jsem zkušená, jsem trénovaná, v Alpách udržím tempo s chlapama, celu trať mám pečlivě připravenu, jsem aklimatizovaná, mám vše potřebné, mám zajištěný hotel na přespání před výstupem, na tuhle sopku chodí o víkendu celý davy lidí, nebudu sama ani náhodou… Nic nepomáhá. Prostě druhý „bratr“ z mé rodiny, ten co studuje na „otce“ (ovšem rozhodně ne rodiny) a co mě viděl dvakrát, volá do školy, ať mi stopnou výstup, že je to nebezpečné. Jsem na odchodu na autobus, když začne zvonit můj malej mexickej žrout pesos a do něj naléhavě vkládá prosby naše sekretářka, ať nejezdím, že moje rodina bude trpět a že to musím probrat celé nejdříve se svým šéfem ve škole. Odkládám batoh a nikam nejedu. Nechci dělat problémy. Svůj vztek a zklamání jdu vydupat ven na obstarožním kole typu Ukrajina.

·       

    Všichni dospělí, se kterými se dostanu na otázku peněz, naříkají. Jako u nás. Průměr na den je prý 100 pesos. To by dělalo nějaké 3 000,- na měsíc. Příjmy klesají a lidé tak musí každým rokem vyjít s čím dál menším obnosem. Nebouří se, vyjdou. Odbory neexistují, sociální dávky také ne, zaměstnanci nekverulují a politici jsou cháska, které jde jen o korýtka.

·     Můj bratr Nefteli, který provozuje v městě svojí posilovnu, se z ní de facto ani nehne. Nechce zaměstnat člověka, protože říká, že kdyby ho nehlídal, nepracoval by. Totéž mi potvrzuje kolegyně, jejíž manžel vyrábí kovové komponenty jako dveře, okna, vrata atd. Ten zase zaměstnal lidi, řekl jim, jakou práci a do kdy mají mít hotovou, a samozřejmě v den předání díla nebylo hotovo nic.

·     Dalším rozšířeným fenoménem je to, čemu se u nás říká výpalné. Jen s tím rozdílem, že tady nepálí budovy, ale rovnou lidi. Nefteli, chlap jako hora, se rozhodně nehrne do rozšíření svého byznysu do jiných měst. Když jsem se ptala proč, přímo jmenovitě mi vypočítal města, ve kterých chodí úředníci po podnikatelích a vymáhají z nich (samozřejmě nelegálně) peníze za to, že je nechají na pokoji. Paraziti se zbraněmi.

·     Za tu dobu, co pobývám v Serdánu, se tu staly dvě vraždy. Jednou to nepřežil policista, co zasahoval údajně proti narcos, po druhé rozhodčí, který vystavil červenou kartu a fanoušci ho tak nenáviděli, že z toho údajně dostal infarkt.

·        

    Televizní kanály jsou kapitolou samy o sobě . U nás v rodině se kouká na TV Azteca, TV Serdán (exactamente, tohle městečko s o něco víc než 20 000 má vlastní vysílání) a národní Televísiu. Většinu vysílání tvoří zábavné gaučové programy formátu: 6 vystajlovaných moderátorů sedí na obrovském gauči, baví se o nesmyslech, pouštějí k tomu funny videa z youtube, neustále se kření do kamery a moderátorky odhalují vedle zubů i vše ostatní, co se odhalit dá.

·        

    Chuťovkou jsou například dlouhé seriály typu Sila, cautiva por amor. (Sila, zajatkyně lásky.) Jestli to u nás ještě neběží, jistě se to vbrzku objeví třeba pod názvem Sila, odsouzena k lásce, nebo tak něco. Angelika je akčňák ve srovnání s tímto monstrdílem, kde se pláče, střílí, unášejí a zase osvobozují děti a nejvíce se mudruje o tom, zda ona jeho, či on ji má rád.

·        

    Přátelé, co mě ale fakt dostalo, byla tzv.série, kde v hlavní roli figuroval chlap, co smrděl jako ryba. Nekecám. Několik dílů se tam ukazovalo, jak mu to ničí soukromý život a kariéru, jak lidi okolo něj nosí roušky, manželka, jako správná křesťanka to všechno snáší…Inu, jak to se smraďochem skončilo, nevím. Někdo z rodinných příslušníků přepnul pravděpodobně na Silu nebo TV Serdán. Kvalita zdejšího lokálního vysílání je úděsná. Naše školní Jergym TV je technicky i obsahem daleko nadupanější.

·      Nechci psát ani o náboženství, ani o politice. Jenomže to jsou tak živá témata!

If

Kdybych měla nadání a dobrý fotoaparát, fotila bych portréty.

Ráno jdu do školy a proti mně dvě rozkošné babičky v kostkovaných zástěrách s výšivkou na kapse. Vypadají jako dvojčata, ale nejsou. Kdybych to tak uměla zachytit, ale neumím.

Nebo bych vyfotila toho krásnýho pána s úplně bílými, hezky střiženými vousy, který vždycky zvedne hlavu od díla, když jdu okolo jeho mrňavé ševcovské dílny na hlavní ulici našeho města. Vypadá jako hubeňoučký Earnest Hemingway.

Nebo krásný mladý holky „café“ (takhle si tu pojmenovali svoji barvu kůže a je to obecně výraz pro hnědou barvu, který evropská španělština nepoužívá) s nádherně dlouhými havraními vlasy. A nebo bych chtěla zachytit seňory s tenkými knírky a napomádovanými vlasy sčíslnými dozadu v klasicky Hollywoodském retro stylu. 

A taky chudáky s chybějícími zuby, částmi nohou a rukou, uříznutými prsty a šilhavýma očima – ale všechny bez výjimky bych je na fotce měla usměvavé a čišela by z nich nezdolná vůle přežít a žít.

Kdybych měla dost kuráže, vyfotila bych situace, které já považuji za soukromé.

Třeba jak se tu páry drží za ruce, objímají se, laškují spolu a jsou k sobě něžní. 

Nebo třeba jak se na hřbitově lidé družně baví a smějí se na celé kolo. Jak v dílně chlapi montují železné komponenty, jak ženský pečou tortilly, probírají vztahy s chlapy a řežou se u toho smíchy. Jak ohnutá záda sklízejí na poli kukuřici, jak se na mě lepí dětičky s ohromnýma hnědýma očima a jak si je očmuchávám, jak se mi líbí ta nekonečná rozmanitost mexických obličejů, jak bych chtěla sbírat a porovnávat jejich rysy v jejich tvářích. 

Kdybych byla dost pohotová, měla bych na snímku rančery, které potkávám na svých vyjížďkách na kole do opuštěných míst v okolí. Jedou z pole na koni nebo na oslu, doprovázejí je vyhublí psi, a přestože je mnoho z nich negramotných (teda těch zemědělců, ne psů), vždycky pozdraví, usmějí se a nikdy z nich nejde strach, jak se mi snaží namluvit lidé z města.

Kdyby to šlo, zachytila bych vůně téhle části Mexika.

Vonělo by po kukuřici a sopečné půdě. Drobný poletující hnědý jíl, který se chytá na vše hmotné, tu po dešti nádherně voní – jinak, než půda u nás – jemněji a při tom pronikavěji. Suché hnědé stvoly šustí a vydávají šustivou vůni, domácnosti voní po tortillách, ulice voní a páchnou zároveň po sladkých houskách, psích hovnech a hodně olovnatém benzínu. Ale stále tu fouká, pofukuje a fičí vítr od Pico de Orizaba. Čistý a čerstvý. Vůně jsou v pohybu, vše je tu v pohybu.

Mexiko je zemí pohybu. A taky zemí pokory a skloněných hlav. Mexický lid vydrží dlouho. Ale čas od času blafne, jako ty sopky okolo.

Rodina je základ mexického státu

Moje hostitelská rodina je pětičlenná.

Tatínek, zvaný Cabeson (Hlavoun), má svojí ševcovskou dílnu na hlavní třídě, šije a opravuje na zakázku boty z kůže kravské, kozí, krokodýlí i hadí, ale i ze syntetiky. Dílnu jsem popsala v předešlém vstupu (ze 14.10.) a tak jen doplním, že šije na dvou strojích - jedním z nich je stařičká dobrá Singrovka, která se u nás používá už jen jako módní stoleček na dekorace a nebo pro posezení v kavárně, druhým z nich je modernější Hermann. Obdivuje jednu dobrou Českou mašinku, jejíž jméno si nepamatuje, ale stejně je prý moc drahá.
Cabeson zná ve městě snad všechny lidi. Všichni ho zdraví, on na všechny mává a hlaholí a všechny oslovuje jménem. Je prostě oblíben :-)
Vracívá se domů večer po deváté, kdy dílnu zavře a jde se navečeřet. Pak odpadne k televizi a usne. Občas spolu hovoříme. Je chytrý, má přehled a zajímá se o věci okolo sebe. Snaží se na mě mluvit pomalu a jednoduše. Zajímá ho, co si myslím a co dělám. Je fajn.
Nevydělává moc. Stačí to na základní obživu, provoz domácnosti, platbu Internetu a telefonů. Netopí, neboť nemají ani kamna, ani krb a už vůbec ne ústřední topení. To je tady ovšem standard. Město Serdán se nalézá sice za obratníkem Raka, jsme ale na náhorní sopečné plošině v dvou a půl tisících metrech nad mořem, roční období zima, tak jako u nás. Přes den, když svítí slunko, je příjemných 21 - 25 stupňů Celsia. Ovšem večer a přes noc klesá teplota na nulu. Netopí se nikde, ani ve škole, ani v knihovně, ani v kavárnách či restauracích. Nejfrekventovanější věta zimního období zní "hace frío", je zima, a tím to hasne. Lidé to přetrpí. (Já snad taky. Spím v mikině ve spacáku, který jsem si přivezla z Čech přikrytá dvěma indiánskými houněmi). 

Můj pokojík. Stráží mě Kristus a Panna Maria Guadalupská.

Pohled z pavlače na dvorek.

Maminka je hrozně hodná. Je v domácnosti (viz. také předešlý vstup), ale nadře se dost. Vlastně má celodenní směnu, během které vyváří všem v rodině 2-3 teplá jídla denně (ale nepeče), gruntuje celý dům a dvorek, pere, žehlí a zaopatřuje 5 psů, 4 kočky, 2 králíky, 9 opeřenců v klecích, 2 kohouty a 6 slepic, příležitostně chodí dělat recepční do Gorilla Gym a stará se o mě, jako bych byla její vlastní. Sousedky ji oslovují seňora Rosa.

Nedělní brunch.

Mluví na mě výhradně španělsky, tedy "mexicky" - to jest hrozně rychle, dialektem šmrnclým jazykem nahuatl a všemi možnými lingvistickými odlišnostmi, které existují mezi evropskou a mexickou španělštinou.

Diana a Brandon (asi vliv seriálu).

Diana, nejmladší dcera, je mojí pondělní žačkou v kurzu IGEM EII-1, neboť studuje první ročník business managementu. Má "su novio" (chlapce), a tak jde studium trochu stranou. Diana mě hned druhý den pobytu zatáhla na trénink skupiny folklórních tanců. Líbí se mi tam moc. Tančí se všechno od pre-hispanico (ty jsou mé nejoblíbenější), přes mariachi trsárnu podobnou slováckým lidovým tancům, až po valčík a waltz ve španělském koloniálním stylu. 

Její starší bratr Juan doma nebydlí. Studuje teologickou fakultu, což je záležitost 12 let, Honzík má za sebou už hezkých 9. Pak z něj bude padre. Viděla jsem ho poprvé po mši v bazilice, kde přisluhoval hlavnímu knězi (omlouvám se za laický popis, nemám zkušenosti s daným názvoslovím). Přinesl mamince plnou vietnamskou tašku špinavého prádla, najedl se, povyprávěl a zase odjel. Vzal s sebou na večeři své přátele, jednoho spolubratra a párek lidí středních let, kteří zastupovali nějaký program pro udržení stabilní křesťanské rodiny. Všichni tři mi byli nesympatičtí. Čišela z nich nadřazenost, rigidita, přísnost a trestající duch. 

Juan vzadu - v klobouku.

Juan je ale docela příjemný mladý muž. Podruhé přijel na Día de Los Muertos. Šli jsme všichni na hřbitov, upravovali hroby, pleli atd. a Juan odříkával modlitby. Pak si došel koupit tacos a zmrzlinu do stánku, nové boty a šest mořských ryb do tržnice. A zase odjel. Prádlo od maminky vyprané a vyžehlené.

Nefteli, tak říkají nejstaršímu synovi. Je to můj oblíbený "bro". Mistr státu Puebla v kulturistice a vice-mistr Mexika pro rok 2016. Prostě týpek.

Mistr státu Puebla.

Mám ráda jeho veselou náturu a upovídanost. Umí velmi slušně anglicky, protože žil 5 let v Kalifornii, kde chodil chvíli do jazykové školy a zároveň se živil kdečím. Oženil se tam a zase rozvedl. Tady v Ciudád Serdán provozuje fitko a vede e-shop s potravinovými doplňky. Večer chodí k mamince na večeři, protože je právě v "objemouke". Je podruhé ženatý, ale jeho žena mu z nějakého důvodu nevaří. A já jsem ráda, že to tak je, protože si vždycky skvěle popovídáme a nachechtáme se, až nás bolej břišáky :-)

2. nejlepší kulturista Mexika.

     Jednou po tancování jsme s Dianou šly do Gorilla posilovny vyzvednout maminku. Ovšem skejsly jsme tam dobrou hodinu a já na jednom posilovacím zařízení usnula :-) Fun! Pak jsem si tam zacvičila o týden později. Ne, nevzpírala jsem. Já jsem se na těch činkách houpala. 

Před týdnem o víkendu jsme byli navštívit babičku mé paní domácí, "abuelitu", která se dožila 80 let a vychovala 9 dětí! Pět dcer a 4 syny, z čehož dva zemřeli jako malí. Rovněž tatínek pochází z velmi početné - desetičlenné rodiny. I tam bylo jedno úmrtí v raném věku. Současné rodiny už jsou užší, zhruba 3-4 děti na rodinu. Co mě ale zarazilo, je poměrně vysoký výskyt negramotnosti. Například v sousední vesnici směrem do hor k vulkánu - San Martin Ojo De Agua - je uváděn 15% počet negramotných z celkového počtu obyvatel 1011. Všechno to bohužel souvisí se vzděláním, které, i přesto, že základní je "bezplatné", je pro některé lidi nákladnou záležitostí a nebo, jak pravil Nefteli, jsou prostě líní a nechtějí se vzdělávat. O tom více v dalším vstupu.

Život v hostitelské rodině má mnoho výhod. Člověk si zakusí realitu zdejšího života se vším všudy. Nikdy si vás totiž neosvojí zazobaní snobi. Mám vše z první ruky a jsem tomu ráda.