Všechny systémy jsou zkontrolovány, váha kufru (23 kg), doklady v pořádku. A že jich není málo - pas, mezinárodní řidičák, očkovací průkaz, pojištění a smlouva o výkonu dobrovolnické služby.
This is Houston...Jistě, můžete mě přepojit. Volá Radka! Skvělé, jdu s ní na poslední český oběd (podobnost s Poslední večeří je čistě náhodná).
This is Houston...No jasně, můžete mě přepojit. Volá Alice! Přijde mě poplivat pro štěstí.
This is Houston...Samozřejmě, přepojte mě. Volá Anička! Z Mléčné dráhy :-)
Vybaví mě cennými praktickými radami získanými během pobytu ve Vietnamu a přeje hodně štěstí.
Večer se doma schází celá moje základní jednotka Kde domov můj - Stellča, Kája a Robert.
Máš skafandr? Mám, celej kufr "skafandrů" na tříměsíční pobyt v Mexiku. Palivo a kyslík? Mám. Dolary a eura. Ubytování a jídlo zajištěno, cestování a další jiné výdaje si dobrovolníci samozřejmě hradí sami.
Raketoplán, trysky, hlavně na nás mysli. Jistě, jsme přece propojeni přes Skype a Whatsapp!
Nelítej moc rychle. Jasně, dám na sebe pozor. Jen se nepřiplést do cesty drogovým gangům, které operují na území Mexika, ale obvykle přicházejí ze zemí Jižní Ameriky a směřují přes Mexiko do Eldoráda zvaného USA.
Jak má bejt přes víkend? Krásně. V Morelii přes den okolo 23 stupňů a 13 stupňů přes noc. Polojasno. Končí období dešťů, čímž se myslí každodenní dvouhodinový liják v odpoledních hodinách. Vzdušná vlhkost 85 procent.
Máš počítač? Mám. Vybavila jsem se na svůj pobyt novým notebookem, na kterém to všechno píšu. Střízlík Dell o váze pouhého jednoho kilogramu. Šroubovák a pájku? To nemám. Zato jsem přibalila kulmu a ladičku na kytaru.
Kapesníky, brufen? Počkej, mám. S sebou léků hromadu a v sobě hromadu očkování proti žloutenkám, žluté zimnici, břišnímu tyfu a tetanu. Fuj. Musím být zevnitř pěkně prolezlá. A patrně i žlutá.
Máš tu státní vlajku? Tu nehledám. Našila jsem si ji na rukáv sportovní bundy, kterou chci mít na sobě, až vylezu na vulkán La Malinche.
 |
| Cesta na La Malinche |
Zavolalas? Já vím, matce. Ano,ano, mí rodiče to nesou statečně. A velmi roztomile působí varování mého sedmdesátiletého otce, který mě, skoro padesátiletou, nabádá, abych nechodila večer sama s neznámými muži.
Nabíječku? Mám. Mobil? Mám. Slipy aspoň troje. Nemám. Zavolej, žes dojel(a).
Zavolám. A napíšu.
Buenas noches.
Myslím na Tebe dneska od rána a na Tvůj krok, který sice možná z hlediska lidstva zas až tak moc zásadní není (i když kdoví - všechno je možné), ale věřím (a jak Tě znám, jsem si skoro jistá), že pro Tebe bude velkou změnou nejen pro následující 3 měsíce. Držím všechny palce a těším se na další hlášení.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazat