Do Mexika cesta, jako žádná ze sta

Nemůžu já být někdy klikař? Tedy ve smyslu že bych taky chtěla mít kliku, ne jen klikat myší. Nemůžu, hm.

Věděla jsem, že budu vstávat ráno ve tři, ale přesto jsem šla spát až po půlnoci. S Kájou jsem (jako obvykle na poslední chvíli) dodělávala Blog, resp. Kája mě učila, jak na to. Probuzení ušlo, horší to bylo s cestou do Prahy a na letiště. Samé zúžení, samé výmoly a mizerné značení. Nakonec jsme ale také přijeli včas. Odbavení po dlouhé frontě příjemné, i když jsem musela vytáhnout z kufru učební materiály, které mi učinily 2,5 kg nadváhu, a šoupnout je do batohu.

Stále vše probíhá dobře, až do momentu u gatu C12, kde společnost KLM nejprve ohlašuje 15 min, poté 30 min a nakonec hodinu a tři čtvrtě zpoždění… Prekérka. Navazující let z Amsterdamu má totiž letět v 10:10. Nejsem jediná, jak se ukáže, kdo v Amstru jenom přesedá. Všechny nás nahnali k přepážce Transferu, kde ovšem šel jen jediný počítač a obsluhovala ho jediná paní. Musím před ní ale smeknout klobouk, byla schopná, příjemná, klidná a věcná. A navíc velmi hezká. Takový multitasking, který tam zvládala ona, by hned tak někdo nedal. Přišla jsem na řadu po půl hodině - jako čtvrtá v pořadí v čím dál nervóznější frontě. Jediná varianta, která byla v té chvíli ještě uskutečnitelná, nesla značku Lufthansa. Takže letím do Frankfurtu, odtud do Mexico City, kde mi mají poskytnout zdarma hotel, přespím a ráno vyletím v 8:25 do Morelie. Přijímám to stoicky. Dobrodrůžo začalo tedy hned v zárodku samotné cesty.

Lufthansa I. představovala celkem nezáživný let ochucený plátky německého brotu tlustě proloženými pěkně mastným, ale zatraceně chutným salámem.

Letiště ve Frankfurtu se podobá neskutečné chobotnici s chapadly na všech úrovních prostoru. Razíte si jimi cestu po jezdících chodníčcích, fičíte výtahy a eskalátory různými chodbami a šachtami a vše se odehrává tak čistě a ladně, jak ....no, jak v Německu :-). Když dorazíte ke kýženému terminálu, vůbec si neuvědomíte, že jste právě nachodili nejméně dva kilometry.

Lidé. Před odletovou bánou Lufthansy II. do Mexika obhlížím somatotypy, které v Čechách nepotkávám – snědé i bledší tváře historicky namíchané z indiánské a španělské krve v různém poměru (mezticové), s výraznýma tmavě hnědýma až černýma očima, hustými lesklými vlasy, muži s upraveným plnovousem, ženy s krásnými plnými rty, postavy vesměs menší, podsaditější. Co však nejvíce upoutá na těch lidech, je jejich dobrá nálada, přátelství, klid a úsměvy nebo smích, kterými rozhodně nešetří.

Boeing 747

Grónsko

Boeing 747-8I je veeéliká bachratá vážka, uvnitř níž je nás asi 450. Sedím u ocasu, což trochu hází, ale zas je to blízko do luxusní koupelny a k volnému okýnku, díky němuž vidím kus Grónska, Arktidy, Kanady, Velká jezera v USA a samozřejmě kus Mexika. Ovšem jen tehdy, když se zrovna nebavím s vedle sedícími Mexičany z Baja California. Oba umějí solidně anglicky, jsou příjemně (ne vlezle a ne přemrštěně) povídaví, inteligentní a s velkým přehledem. Nabývám, jak se ukáže později mylného pocitu, že to takhle bude pořád. Kulturní šok se znamínkem plus.

Po přistání na Benito Juarez na mě bohužel číhá jedno kulturní mínus. Místní zaměstnanci z KLM a Lufthanzy si mě přehazují jako horkou bramboru, nikomu se, jak záhy zjistím, nechce do toho slibovaného vystavení hotelu zadarmo. Nakonec Lufthanza zavře kanceláře a KLM zatvrzele stojí na svém, že to má platit Lufthanza. Jsem unavená. Skoro jak 24 hodin na cestách udělá svý. Táhnu se s těžkými zavazadly letištní halou, jdu si ke stojánkům firmy Samsung dobýt mobil a když odcházím, nechám tam z otupělosti složku s pasem, letenkami a právě směněnými penězi. Přijdu na to až v kavárničce, kde si dávám maracujový džus. Běžím zpět, zoufalá, v hlavě s jasným stereotypem, že v Mexiku se přeci krade a přepadává za bílého dne, natož v noci a když jim to člověk nechá jako na talíři. JENŽE ono tam vše leželo netknuté, jako bych to byla zapomněla v nějaké severské zemi. Kulturní šok (dále jen KŠ) plus!

Jak jsem unavená, tak jsem blbá. Jdu spát do nejbližšího, a samozřejmě pekelně drahého hotelu Marriot s nadějí, že se mi podaří po internetu nějak vyhádat peníze na proplacení téhle noci, která by správně měla být v režii letecké společnosti. Pokoj je vskutku luxusní, ke klidnému spánku to ale stejně nestačí. Honí se mi hlavou kde co.

Vrtulák společnosti Aeromar

Ráno konečně odlétám do Morelie. Místní společnost Aeromar slaví 25 let svého trvání. A mají co slavit. V obstarožním vrtulovém letadélku nás sedí celkem 6.

Pilot je ale velmi šikovný, let velmi malebný - například mexická krajina svrchu vypadá jako česká. Zalesněné vrcholky hor, rozparcelovaná políčka, města a vesnice mezi nimi. 

Mexická krajina z ptačí perspektivy

Je 9:25 místního času a 16:25 v Čechách. Konečně jsem na místě určení. Rodrigo z VIVEMEXICO mě nepoznává a já jeho taky ne, přestože jsme si hujersky vyměnili fotky přes Whatsapp. Nakonec mě ovšem mezi těmi šesti lidmi identifikuje a veze mě něčím, co kdysi bývalo auto do města.

Rodrigo