43

Je to snad hřích mít rudou krev a srdce na levo?

V pondělí, 26.9. jsem si šlápla na jeden z pálících uhlíků mexické současnosti.
I nezasvěceným okem pouhého turisty se dalo vypozorovat, že něco visí ve vzduchu - tedy krom všudypřítomného smogu a 24/7 rámusu. Mladí v parcích psali hesla, rozvěšovali banery s levicovými citáty, na zem pokládali 43 papírových křížů a zapalovali svíčky. Číslovka 43 ovládla centrum. Proč zrovna ona, je mistrně rozebrané v blogu Kristýny Omastové - v 1. a 2. části.

Letos jsou tomu dva roky, co během nepokoje ve městě Ayotzinapa zmizelo 43 studentů, 25 jich bylo zraněno a 2 zemřeli. Přestože to byla svým způsobem akce vyprovokovaná samotnými studenty venkovské učitelské školy, jejíž duch je od 20.let levicový, nepřiměřený zásah policie spolčené se starostou Igualy a organizovaným zločinem vyvolal rozhořčení a následné protesty hlavně mladých Mexičanů proti dlouho trpěnému bezpráví a celkově nedobré politické a sociální situaci v zemi.
V pondělí jsem díky typické 
komunikační polovičatosti dorazila na úplně jiné místo, než jsem měla být - a sice před kampus CU (Ciudád Universitaria). Jenže zrovna tehdy, když

mluvčí studentského hnutí poskytoval interview televizi a díky tomu jsem proklouzla do zabarikádovaného hlavního vchodu.
Uvnitř jsem se zapovídala se studenty medicíny.Řeč se vedla trošku o politice, trošku o jazycích.
Mladík uprostřed mluvil jazykem purépecha místních Michoacanských indiánů. V momentě, kdy jsem na ně promluvila česky, měli pocit, že také mluvím některým z dvaašedesáti původních jazyků.
Studenti mi potom pomohli se de-zorientovat a se zpožděním téměř hodinovým dorazit do kanceláří VIVEMEXICO, kde se odehrálo mé historicky první proškolení - inu takové zamyšlení o smyslu dobrovolnické práce, existence vesmíru a důkazu higgsova bosonu. (Dělám si prču. Bylo to prostě formální předříkávání toho, co mají na stránkách.) Dvě a půl hodiny, jeden školitel a já JEDINÁ dobrovolnice. (Právem jsem trochu znejistěla.)

Odpoledne volné - jdu objevovat město - naštěstí má co nabídnout - tak fotím a pročítám Rough Guide. Už chci odjet colectivem Rojo 2 zpátky ke svým sestrám, když tu slyším "hučet masy", zvuk, co důvěrně znám z prvomájových průvodů. Jenže tenhle je zlověstnější. 
Natáčím na mobil a celých patnáct minut pořád proudí davy lidí, skandují hesla, nesou vlajky, provolání a pak minutu či dvě jdou úplně potichu. 

 

 

Má to silnou atmosféru. Lidé to myslí vážně, tohle není socialistická šaškárna. Před katedrálou je hlavní pódium, za kterého se řeční. Hodně levicově. Někdy mi to přijde až anachronické, když se vykřikuje Viva Zapata a Viva Che Guevara. Ale tihle lidé jsou tu vnímáni ikonicky.
Za hodinu je ale všemu konec, zmrzlinář vyráží mezi řídnoucí dav, policisté likvidují zátarasy, lidé jdou v klidu přetírat znaky nasprejované na zdech svých podniků a život jde dál.
  

S dovolením si vypůjčím z Kristinina blogu velmi výstižné shrnutí celé současné situace a v příštím vstupu doplním něco z toho, co jsem se dozvěděla od Rodriga.

Od roku 2006 probíhá válka proti obchodu s drogami, která zanechala desítky tisíc mrtvých a násilí (přestřelky, vydírání, únosy, přepadení, vraždy, mučení), jež se přelévá mezi jednotlivými státy (v poslední době nejpostiženější jsou Michoacán, Guerrero, Tamaulipas, Estado de México, Chihuahua a Sinaloa). Čím více lídrů drogových kartelů policie zatkne či zabije, tím více se kartely rozdělují na menší a hůře kontrolovatelné skupiny.

V tuto chvíli (k srpnu 2014) je v Mexiku oficiálně 22 322 nezvěstných, přičemž skutečné číslo je vyšší- mnoho lidí únosy nehlásí, protože mají strach (v mnoha případech oprávněný), že policie je zkorumpovaná a táhne za jeden provaz s organizovaným zločinem. Především obyvatelstvo odlehlých venkovských oblastí je necháno napospas drogovým kartelům a zkorumpované policii, kteří nechávají „zmizet“ a zatýkat lídry i řadové členy rolnických hnutí a domobran. Známý je případ finského aktivisty za lidská práva Jyriho Jaakooly, jehož vražda nebyla ani po 4 letech vyšetřena.

Existuje spojenectví mezi vládou a hlavní televizní stanicí Televisa i některými novinami. Jejich zpravodajství je často neobjektivní, zmanipulované ve prospěch pozitivního obrazu vlády a zamlčují informace. Mexiko je také jedna z nejnebezpečnějších zemí na světě pro novináře.

V Mexiku existuje propastný rozdíl mezi nedotknutelnou bohatou elitou, která řídí zemi, a zbylým obyvatelstvem, přičemž více než 40% obyvatelstva žije pod národní hranicí chudoby. Každý rok se pověstné nůžky čím dál tím více rozevírají, střední třída mizí, přibývá chudých a bohatí jsou ještě bohatší. Minimální mzda (cca 95 Kč/denně) nestačí ani na nákup základních potravin. Podporují se velké (nadnárodní) podniky, které mají často úlevy na daních, na úkor těch středních a malých. 

Ve zkratce, Mexiko je zásobárna levné pracovní síly.

Rozkoukej se a plav

Leopardo di Cardio

Rodrigo změnil image. Vypadá jako Leonardo di Caprio za mlada. Během cesty do centra Morelie, hlavního města státu Michoacan, od něj dostávám první lekci na téma kulturních odlišností.

1) Po silnicích tu jezdí, kdo chce a jak chce, není výjimkou, když dvanáctiletý kluk, sotva vidí přes volant, sedne do auta a řídí. Na nějaká pravidla silničního provozu si tady nehrají, měšťák nikomu žádnou pokutu nedá - jednoduše neexistuje ani pokuta, ani měšťák.

Zde učí matematiku V.I.Lenin!

V nesprávnou dobu na nesprávném místě..

2) Krom pár míst, která zmiňují webové stránky MZV každého solidního státu, je tu prý bezpečno. Drogové gangy existují, loupežná přepadení a zkorumpovaná policie taky. 40% obyvatelstva žije pod hranicí chudoby... Je to cestovatelská klasika – člověk se nesmí octnout v nesprávnou dobu na nesprávném místě. 

3) Prý nemohu rozumět pořádně Iñárritovým filmům, když neznám kulturní kontext. No protesto, vždyť pro Mexičana musí český film zákonitě být španělská vesnice. Těším se, co mi Lenardo-Rodrigo k tomu řekne nového. 

4) Taky jsem hned varována, že Mexičani mají tendenci věci odkládat "na někdy jindy". Jako bych to už nevěděla! Tři měsíce čekám na odpověď od mezinárodní spojky školy, ve které mám působit a nasink. Dokonce ani po tom, co vypotím mail ve své primitivní španělštině. Svou lekci už jsem dostala. Působí to jako očkování, o nic víc už cokoli odložit nejde. 

Leodrigo (něco jako brunch nebo smog) mi sděluje, že místo, kde mám bydlet byla až volba d). Všichni a) až c) mě odmítli. Pues, dostávám se do dobrých rukou královny Veroniky. Umí anglicky asi tak jako já španělsky, čili blbě. Vytváříme jedinečné duo „ztraceno v překladu“. Jenže ona je tu doma. Já to mám krapet hardcore. K podstatným informacím se dopracováváme přes různé překladače, popřípadě je dostanu poloviční a dotvářím si je podle svého, což ne vždy vyjde.

Vsuvka: tento příspěvek píšu z baru Onyx od stolečku pod podloubím, když za mnou po hlavní třídě Avenida Francisco I Madera projíždějí čtyři vozy s odstřelovači v plné pohotovosti. Dnes jsou hlavní třídy zmilitarizované. Podél náměstí AMOR a MICHOACÁN stojí v lajnách policajti se štíty jako na Národní třídě během Sametové revoluce.

 Od včerejška si všímám všemožných happeningů v centru města. Uběhl druhý rok od zmizení 43 studentů venkovské učitelské školy v Ayotzinapě. 
Tomuto tématu se ještě budu věnovat, protože se ještě týž den ocitám rovnýma nohama přímo v něm. Prozatím odkaz na skvělé stránky Kristýny Omastové - Mnoho tváří Mexika.

Veronika má starší sestru Carmen. Tiene su peluquería. No entiende nada. Takže asi tak se to má s Carmen. Jenže je tak hodná a milá, že spolu prostě komunikujeme rukama nohama a přes google překladač. Zahnízďuji se nadobro u Veroniky a Carmen v pokoji pro hosty. 

Od teď jsou to mé mexické sestry.

Večer mě děvčata berou na mou první mexickou fiestu.

Do Mexika cesta, jako žádná ze sta

Nemůžu já být někdy klikař? Tedy ve smyslu že bych taky chtěla mít kliku, ne jen klikat myší. Nemůžu, hm.

Věděla jsem, že budu vstávat ráno ve tři, ale přesto jsem šla spát až po půlnoci. S Kájou jsem (jako obvykle na poslední chvíli) dodělávala Blog, resp. Kája mě učila, jak na to. Probuzení ušlo, horší to bylo s cestou do Prahy a na letiště. Samé zúžení, samé výmoly a mizerné značení. Nakonec jsme ale také přijeli včas. Odbavení po dlouhé frontě příjemné, i když jsem musela vytáhnout z kufru učební materiály, které mi učinily 2,5 kg nadváhu, a šoupnout je do batohu.

Stále vše probíhá dobře, až do momentu u gatu C12, kde společnost KLM nejprve ohlašuje 15 min, poté 30 min a nakonec hodinu a tři čtvrtě zpoždění… Prekérka. Navazující let z Amsterdamu má totiž letět v 10:10. Nejsem jediná, jak se ukáže, kdo v Amstru jenom přesedá. Všechny nás nahnali k přepážce Transferu, kde ovšem šel jen jediný počítač a obsluhovala ho jediná paní. Musím před ní ale smeknout klobouk, byla schopná, příjemná, klidná a věcná. A navíc velmi hezká. Takový multitasking, který tam zvládala ona, by hned tak někdo nedal. Přišla jsem na řadu po půl hodině - jako čtvrtá v pořadí v čím dál nervóznější frontě. Jediná varianta, která byla v té chvíli ještě uskutečnitelná, nesla značku Lufthansa. Takže letím do Frankfurtu, odtud do Mexico City, kde mi mají poskytnout zdarma hotel, přespím a ráno vyletím v 8:25 do Morelie. Přijímám to stoicky. Dobrodrůžo začalo tedy hned v zárodku samotné cesty.

Lufthansa I. představovala celkem nezáživný let ochucený plátky německého brotu tlustě proloženými pěkně mastným, ale zatraceně chutným salámem.

Letiště ve Frankfurtu se podobá neskutečné chobotnici s chapadly na všech úrovních prostoru. Razíte si jimi cestu po jezdících chodníčcích, fičíte výtahy a eskalátory různými chodbami a šachtami a vše se odehrává tak čistě a ladně, jak ....no, jak v Německu :-). Když dorazíte ke kýženému terminálu, vůbec si neuvědomíte, že jste právě nachodili nejméně dva kilometry.

Lidé. Před odletovou bánou Lufthansy II. do Mexika obhlížím somatotypy, které v Čechách nepotkávám – snědé i bledší tváře historicky namíchané z indiánské a španělské krve v různém poměru (mezticové), s výraznýma tmavě hnědýma až černýma očima, hustými lesklými vlasy, muži s upraveným plnovousem, ženy s krásnými plnými rty, postavy vesměs menší, podsaditější. Co však nejvíce upoutá na těch lidech, je jejich dobrá nálada, přátelství, klid a úsměvy nebo smích, kterými rozhodně nešetří.

Boeing 747

Grónsko

Boeing 747-8I je veeéliká bachratá vážka, uvnitř níž je nás asi 450. Sedím u ocasu, což trochu hází, ale zas je to blízko do luxusní koupelny a k volnému okýnku, díky němuž vidím kus Grónska, Arktidy, Kanady, Velká jezera v USA a samozřejmě kus Mexika. Ovšem jen tehdy, když se zrovna nebavím s vedle sedícími Mexičany z Baja California. Oba umějí solidně anglicky, jsou příjemně (ne vlezle a ne přemrštěně) povídaví, inteligentní a s velkým přehledem. Nabývám, jak se ukáže později mylného pocitu, že to takhle bude pořád. Kulturní šok se znamínkem plus.

Po přistání na Benito Juarez na mě bohužel číhá jedno kulturní mínus. Místní zaměstnanci z KLM a Lufthanzy si mě přehazují jako horkou bramboru, nikomu se, jak záhy zjistím, nechce do toho slibovaného vystavení hotelu zadarmo. Nakonec Lufthanza zavře kanceláře a KLM zatvrzele stojí na svém, že to má platit Lufthanza. Jsem unavená. Skoro jak 24 hodin na cestách udělá svý. Táhnu se s těžkými zavazadly letištní halou, jdu si ke stojánkům firmy Samsung dobýt mobil a když odcházím, nechám tam z otupělosti složku s pasem, letenkami a právě směněnými penězi. Přijdu na to až v kavárničce, kde si dávám maracujový džus. Běžím zpět, zoufalá, v hlavě s jasným stereotypem, že v Mexiku se přeci krade a přepadává za bílého dne, natož v noci a když jim to člověk nechá jako na talíři. JENŽE ono tam vše leželo netknuté, jako bych to byla zapomněla v nějaké severské zemi. Kulturní šok (dále jen KŠ) plus!

Jak jsem unavená, tak jsem blbá. Jdu spát do nejbližšího, a samozřejmě pekelně drahého hotelu Marriot s nadějí, že se mi podaří po internetu nějak vyhádat peníze na proplacení téhle noci, která by správně měla být v režii letecké společnosti. Pokoj je vskutku luxusní, ke klidnému spánku to ale stejně nestačí. Honí se mi hlavou kde co.

Vrtulák společnosti Aeromar

Ráno konečně odlétám do Morelie. Místní společnost Aeromar slaví 25 let svého trvání. A mají co slavit. V obstarožním vrtulovém letadélku nás sedí celkem 6.

Pilot je ale velmi šikovný, let velmi malebný - například mexická krajina svrchu vypadá jako česká. Zalesněné vrcholky hor, rozparcelovaná políčka, města a vesnice mezi nimi. 

Mexická krajina z ptačí perspektivy

Je 9:25 místního času a 16:25 v Čechách. Konečně jsem na místě určení. Rodrigo z VIVEMEXICO mě nepoznává a já jeho taky ne, přestože jsme si hujersky vyměnili fotky přes Whatsapp. Nakonec mě ovšem mezi těmi šesti lidmi identifikuje a veze mě něčím, co kdysi bývalo auto do města.

Rodrigo

Zbývá 12 hodin

This is Houston speaking. Zbývá 12 hodin do odletu. Jednu zpáteční do Mexika, prosím. Tam z Prahy přes Amsterdam a Mexico City až do Morelie ve státě Michoacán. Zpět ze Ciudád Serdán přes Mexico City a Paříž do Prahy. Letím s Letuškou, alias Asianou.
Všechny systémy jsou zkontrolovány, váha kufru (23 kg), doklady v pořádku. A že jich není málo - pas, mezinárodní řidičák, očkovací průkaz, pojištění a smlouva o výkonu dobrovolnické služby.
This is Houston...Jistě, můžete mě přepojit. Volá Radka! Skvělé, jdu s ní na poslední český oběd (podobnost s Poslední večeří je čistě náhodná). 
This is Houston...No jasně, můžete mě přepojit. Volá Alice! Přijde mě poplivat pro štěstí. 
This is Houston...Samozřejmě, přepojte mě. Volá Anička! Z Mléčné dráhy :-)
Vybaví mě cennými praktickými radami získanými během pobytu ve Vietnamu a přeje hodně štěstí.

Večer se doma schází celá moje základní jednotka Kde domov můj - Stellča, Kája a Robert. 
Máš skafandr? Mám, celej kufr "skafandrů" na tříměsíční pobyt v Mexiku. Palivo a kyslík? Mám. Dolary a eura. Ubytování a jídlo zajištěno, cestování a další jiné výdaje si dobrovolníci samozřejmě hradí sami.
Raketoplán, trysky, hlavně na nás mysli. Jistě, jsme přece propojeni přes Skype a Whatsapp!
Nelítej moc rychle. Jasně, dám na sebe pozor. Jen se nepřiplést do cesty drogovým gangům, které operují na území Mexika, ale obvykle přicházejí ze zemí Jižní Ameriky a směřují přes Mexiko do Eldoráda zvaného USA.
Jak má bejt přes víkend? Krásně. V Morelii přes den okolo 23 stupňů a 13 stupňů přes noc. Polojasno. Končí období dešťů, čímž se myslí každodenní dvouhodinový liják v odpoledních hodinách. Vzdušná vlhkost 85 procent.
Máš počítač? Mám. Vybavila jsem se na svůj pobyt novým notebookem, na kterém to všechno píšu. Střízlík Dell o váze pouhého jednoho kilogramu. Šroubovák a pájku? To nemám. Zato jsem přibalila kulmu a ladičku na kytaru.
Kapesníky, brufen? Počkej, mám. S sebou léků hromadu a v sobě hromadu očkování proti žloutenkám, žluté zimnici, břišnímu tyfu a tetanu. Fuj. Musím být zevnitř pěkně prolezlá. A patrně i žlutá.
Máš tu státní vlajku? Tu nehledám. Našila jsem si ji na rukáv sportovní bundy, kterou chci mít na sobě, až vylezu na vulkán La Malinche.

Cesta na La Malinche

Jak tam budeš dlouho? Krátce. Tři měsíce otestují jak mě, tak rodinu.
Zavolalas? Já vím, matce. Ano,ano, mí rodiče to nesou statečně. A velmi roztomile působí varování mého sedmdesátiletého otce, který mě, skoro padesátiletou, nabádá, abych nechodila večer sama s neznámými muži.

Nabíječku? Mám. Mobil? Mám. Slipy aspoň troje. Nemám. Zavolej, žes dojel(a).
Zavolám. A napíšu.
Buenas noches.