Co mi táhne hlavou na pláži Bacocho v Pacifiku

Je tu dost Amíků a lezou mi na nervy. Z jejich arogantní řeči čiší pánovitá namyšlenost pramenící z toho, že je tu pro ně prostě úžasně levno, a po zvolení Trumpa a poklesu pesa vůči dolaru ještě levněji. Chovají se jako pánové tvorstva a jednoduše „they suck“. Kdo si pamatuje východní Němce, tzv. Dederóny, tak je tu má jak vyšitý.

Pokud se s místními Mexičany bavím, vybalím hned na začátku, že nejsem Amík, žádnej Gringo, ale že jsem z Evropy. Být Evropankou pro mě najednou nabývá své podstaty. Jsem na to hrdá, protože se odlišuji od vesměs arogantních a tím pádem zaslepených Američanů, kteří nevidí, jak si z nich Mechikáni dělají legraci. Nevidí to a neslyší, protože většina z nich se ani nenamáhá naučit se základní fráze země, do které cestují. V různých formách utahování si z turistů a jiné namyšlené zvířeny jsou Mexičané, myslím si, podobni hodně nám Čechům. (Při ranním odjezdu z Puerta Escondida se stanu obětí posměchu bohužel i já a totálně mi to zkazí celý den a bohužel i celkový dojem z tohoto turistického centra.)

Pojem Česká republika tady lidé příliš neznají, na co si ale starší vzpomenou, je Czechoslovakia. Tak to používám, přihodím ještě jména jako Čáslavská, Zátopek a Petr Čech. Kdepak Havel, to už je hodně vyšší dívčí. Jako kolovrátek odříkávám, že jsem ze střední Evropy, přímo z jejího srdce, z takové maličké země, která sousedí s Německem – to vždycky vzbudí obdiv – protože Německa si tady dost považují, neb jim tu vybudovali a budují prosperující průmysl, aniž by se nějak vměšovali do vnitřních záležitostí. Rakousko a Slovensko nechávají Mexičany chladnými, zatímco když vyslovím poslední sousední zemi – Polsko, většina z nich ožije. Znají ji. Proč? To je přece jasné – Jan Pavel II a silný katolicismus. Pak zmíním rozdělení naší země v roce 1993 a to, že můj taťka pochází právě z toho Slovenska.

Znova a znova mnohokrát děkuji Lianě, své milé profesorce španělštiny, že mě vedla k mluvenému slovu. Mexiko vám na nějakou angličtinu dlabe. Pokud ovládáte alespoň základy „latino“, jak to tu nazývají (do 10. lekce, chachacha!), pak něco pochytíte během pobytu (protože se to liší od evropské španělštiny) a pokud se nestydíte, i když mizerně, tak přece jen mluvit, máte vyhráno a otevírá vám to skryté brány a srdce Mexičanů.

Vive latino!

Pacifik: tři dny On the Beach

Na pláži v Pacifiku je vše takové, jak má na pláži být. Vlastně ne. Je to také dosti odlišné – chybí tu davy lidí a hluk. To je na Mexiko opravdový unikát.

Playa Bahía ve skrytém přístavu - Puerto Escondido.

Je plážová mimosezóna a já se ocitla v Puerto Escondido po jedenáctihodinové kostilámající cestě nočním autobusem z Oaxacy. Okamžitě svlékám pončo, které jsem v Oaxace sice koupila jako dárek, ale díky snaze Dona řidiče nás klimatizací pohřbít zaživa, jsem si ho navlékla. 

To roztomilé umyvadýlko.

V hotelu Casa Vieja, Starý dům, sedí na recepci mladá unylá puberťačka a má chvíli, asi tak hodinu, problém se zorientovat v tom, že jsem si zarezervovala přes booking.com pokoj na tři noci. Nakonec to dá, dokonce mohu platit kartou, sice v sesterském hotelu vzdáleném zhruba půl hodiny chůze, ale což o to, zaplatím a jdu se ubytovat.

Dobrá cena a rurální mexická klasika. Nejvíc se mi líbí umyvadlo. Ňuňu, takový bych chtěla J. Sprcha a k poledni dvě hodiny spánku. Jen co vyrazím ven, už se rojí prodavači všeho sortimentu a poskytovatelé cest na jiné okolní pláže, na mořské safari nebo rybolov, za delfíny, na želvičky, na kurzy surfingu. Zdvořile je odmítám, nebo se dávám do řeči, abych vůbec mluvila, protože tyto dny už neučím a jen cestuji. Jak jinak, sama. Ale, ale, ale to vůůůbec neva, řekl by Půůůůů. Protože se nikdy necítím osaměle, jelikož se pořád s někým bavím.

Tichý oceán se na první pohled zdá být opravdu tichým. Ježíšmarjá, já tu jsem a zase tomu nemohu uvěřit. Jdu po největší zdejší pláži, Bahía. Je liduprázdná. Pár desítek metrů od břehu vytvářejí vlny pověstnou „mexickou rouru“.

Mexická vlna v přírodním provedení

Zicatela - pláž surfařů.

Má to sílu. Odneslo mi to čelenku, hairclip a skoro i plavky.

Well, snaží se o to, ale moc jim to nejde. Masy vody jsou to sice solidní a dlouhé, ale na sedmimetrová monstra popisovaná v průvodci, to ani zdaleka nemá. Sezona skončila v listopadu a vyvrcholila světoznámými závody na pláži Zicatela, jakési Mekce surfařů. A co se jich tu postupně vyrojí! Nicméně tito jsou začátečníci. Chvíli na ně koukám a trošku jim závidím, že mají rapla v těle, který je nutí se pořád dokola pokoušet svézt na vodě. Novodobí Kristové.

Takhle se bydlí u moře.

Paul Klee opisoval od přírody.

Their Master's Voice zaniká v příboji vln. Oni ho ale stejně slyší.

Dojdu až ke skaliskům, fotím moře, písek, psy a lidi. Když se koupou mexické rodiny, je to, jako by přijel zájezd. Účastníci kráčejí ověšeni igelitkami s jídlem a jiným proviantem na pláž, a vy nevíte, kdo je čí příbuzný a čí jsou vlastně všechny ty děti. V moři modré vody se pak nedaleko od břehu kupí malé černé hlavičky, vylézají a zase mizí, a není to celý autobus, jsou to jen dvě rodiny! 

Krabík se modlí, abych si ho nevšimla.

Vykoupu se taky. Pacifik je nejen tichý, ale i příjemně teplý. Pak dojdu zpět do hotelu, rozchodím Internet v mobilu (ntb mě zlobí, nejde), pošlu Instagram story sestávající se ze snímků posledních tří dní a šupajdím do postele. Usínám jako hozená do vody J

Druhý den se vypravím na malou plážičku jménem Anjelito, Andílek. Je drobná a milá jako její zdrobnělé jméno. Písečná i skalnatá, lemovaná palmami, pár lehátky a jednoduchými kantýnami. Vybavena nejdražším krémem na světě (protože jiný neměli) se vrhnu nejdříve na skaliska v okolí, kde natáčím na video černě průsvitné utíkající kraby. Ti chudáci nevědí, že já se jich bojím ještě více než oni mě.

A pak pro mě nastává bezčasí.

San Anjelito.

Plavu, osychám na sluníčku, dávám si kávu a píšu blogy, zase plavu, bavím se se dvěma místními rybáři – ten jeden dokonce zná Jakuba Vágnera – a zase plavu, schnu, sbírám kamínky a píšu. Hlavou mi táhnou vzpomínky na měsíce prožité v Mexiku a myšlenky na blízké, na děti, na přátele, na budoucnost. Blíží se konec mého pobytu a něco se láme.

Vive Mexico.

P.S. Protože teď kolem mě prošli dva noví, musím to zmínit – Puerto Anjelito je rájem gayů. Jak by ne, mají tu pro sebe prostě božskej klid.