Cesty kus do Veracruz - část I. (25.11 – 27.11.)

Písmena oblíbená snad ve všech městech Mexika.

Veracruzanům se přezdívá "jarochos".

Vidět Mexický záliv, nasát teplo do kožíšku (protože v Serdánu je večer a v noci pod nulou), uslyšet v ulicích marimbu, ochutnat kávu „lechero“ a povídat si s věčně vysmátými veracruzany. 

To jsem chtěla a to se mi splnilo. Mám za sebou další nezapomenutelný pobyt a navíc ještě něco, co nevymyslíš – zachraňovala jsem tonoucího v moři – ne       v ledajakém moři, ale v Mexickém zálivu! (Ty nejsi princezna, ty jsi carevna, hahaha.)

Ale popořadě.

VIVE! Žije! I ten, co jsem ho zachraňovala.

Ze školy utíkám o něco dříve, domluvit se s kolegy není zas takový problém. Sedám do autobusu směr Orizaba za 70 péček, odtud přestup na přímou linku do Veracruz. Anabáze by měla celá trvat zhruba 5 hodin. Jedem. Jako obvykle se to neobejde bez podomního, respektive prodeje v autobuse. 
Prošedivělý pán, asi tak mého věku, s typickým mexickým bříškem vypasovaným v čisté levné košili obchoduje s extraktem z bylin. Dr. Theiss, Dr. Geršík, Dr. Mexiko. Vtipkuje, snaží se zaujmout, předstírá bodrého chlapíka, který je vyslancem zdraví, a to především toho vašeho za 50 pesos, no nekupte to. Nám na předních sedadlech dává ten zázrak do rukou. Zajímá mě složení, má tam být bylina z vulkánu Orizaba, jde to ale těžko přečíst. Fotím si to, bídně, protože autobus drncá tak, že nejde zaostřit. Rozluštím řebříček a lípu, víc nic. Pán vystupuje v Esperanze. Nikdo nekoupil nic, tři zápory v jedné české větě vyjadřují to, jak se mi sevřelo hrdlo, když jsem ho viděla na zastávce smutného, sešlého, zahořklého. Smrt obchodního cestujícího. 

Esperanza ve svém běžném mlžném  hávu.

ESPERANZA. Poprvé ji vidím ve slunci. VLASTNĚ JI POPRVÉ VŮBEC VIDÍM. Dosud se při každém průjezdu skrývala v mlze. S kolegou Augustínem, který tu bydlí jsme ji překřtili na Sleepy Hollow. Fouká tu pekelně, ale obec je to docela hezká. Nezvykle široké silnice, náměstí dlouhé jak Raspenava, na něm různá hřiště, sportovní zařízení, krytá hala, kulturní dům, moderní socha ve tvaru omegy a dvě řady věhlasných dřevěných soch. Za obcí několik „větráků!, na které jsou tady patřičně pyšní, protože, mám pocit, že jsou v celém Mexiku jediné.  

V Orizabě se znovu projdu podél kouzelného Ría Blanco. Jdu tentokrát proti proudu. Romantická zákoutí, minizoo, závěsné můstky pro pěší, romantická nábřeží...a tak se sama sebe ptám, proč by takhle nemohlo vypadat okolí Nisy. 

Závěsný můstek na Río Blanco v Orizabě.

A už rychle zpět na nádraží, abych stihla dálkový autobus společnosti AU do Veracruz. Jízda by měla sice trvat jen o hodinu déle než předchozí úsek, ale je o stovku dražší. Přičítám to lepšímu standardu autobusů této společnosti. Ukáže se, že co do kvality jsou sice luxusnější, ale odjíždíme s padesátiminutovým zpožděním. 

Ovšemže, to by nebylo Mexiko, aby mi nepřiválo do cesty nečekanou milou náhodu v podobě holčiny Carly. A sice, jak si tak jdu vzorně stoupnout ke vchodu k nástupištím, a čekám s desetiminutovým předstihem na autobus, přistoupí ke mně krásná dívenka a neméně krásnou angličtinou se mě ptá, zda nejsem v nesnázích. Ale kdepak, to je jen zbytek mé evropské disciplinovanosti, nenechat si ujet autobus a chodit včas. Smějeme se různým kulturním odlišnostem a vedeme spolu dlouhý hovor. Její i můj autobus mají zpoždění. Carly je inteligentní, skvěle si padneme do noty. A co mě také potěší je fakt, že studuje pedagogickou školu a k tomu se učí Čínsky. Představí mi své dvě sestry, bratra a maminku. Maminka vypadá fantasticky. Je to jedna z mála žen tady, které nejsou obtloustlé a nevkusně oblečené. Má šmrnc a tak se také s ní bavím v rámci svých omezených znalostí jazyka. Zpoždění obou našich autobusů tak vyplníme tím, co se nazývá „platicar“, popovídání.

VERACRUZ na první nádech je teplé,!hurá!, vlhké, hlučné, multivoňavé a také kontaktní. Že by to šlo ještě více, než jsem u Mexičanů zvyklá? Ano, jde. Od prvních okamžiků na mě někdo mává, volá z protějšího chodníku, stánku či restaurace, zapřádá se mnou hovor nebo chce selfie. A počasí? V prosinci neprší, takže jsem se elegantně vyhnula typické prádelně. Je tu příjemně teplo na procházky, od moře povívá jemný větřík.

Vánoční výzdoba v tropickém teplíčku působí opravdu neotřele.

Kroj z Oaxacy.

Pověst družného a veselého místa, která ho předcházela, nelhala. Brzo pochopím, že někteří drzounci si neomaleně říkají o drobné za vyfocení se v lidovém kroji, za potopení se do moře, za ukázání mořské hvězdice, za tři věty o památníku Libanonských imigrantů atd. atd. Začnu hrát tu hru s nimi. Vesele vykládám, jak já tu pracuji jako dobrovolnice, rýpnu si do nich, že to by oni určitě nedělali, celou dobu se u toho hihňám, vžívám se do role pavlačové báby a mluvím o své zemi, o rodině a nepokrytě si to užívám. Vidím, že je to baví taky. Tohle totiž od bílých turistů moc neznají.

Vykukům neplatím. Jenže něco stejně vyhučí na mou soukromou charitu, protože nesnesu pohled na pána bez končetin, na tenoučkou holku, co pytlíkuje oříšky, na plachou „indiánku“ prodávající sandále z ojetých pneumatik a nebo na bratry hubeňoury, které (a další čtyři) živí lov mušlí.

Živí je mušle, hvězdice a chobotnice, které naloví a snaží se je udat turistům.

 Co ale nejsem schopna odbourat, a co mě štve, je to, že občas vyhodím peníze i za to, co rozumně vyhodnotím jako šmejd nehodný podpory a přesto za to ty peníze vydám. Takto jsem tu na pláži zaplatila 5 pesos za nejhnusnější záchodky na světě. Připomínaly sibiřskou kadiboudu, arabskou díru a nebo pétépácké latríny. Ani jedno z použitých přirovnání jsem nikdy neviděla, ale rozhodně si to tak nějak veracruziánsky představuji.

V "nu".

Hotely okolo autobusáku si účtovaly stejně. Ubytuji se v pomenším z nich, jménem „nu“. Za 400 pesos se uvelebím na manželské posteli, protože levnější jednolůžka pro rozvedené ještě nezavedli. Naproti oknu mám krásný prťavý bazén, na chodbě galon pitné vody, příjemnou vkusnou lounge s balkónem a výhledem na rušnou ulici. Líbí se mi tu. Skousnu i o další stupeň vyšší hladinu hluku, a to když v půlnoci nějakej hošan začne túrovat motorku na podzemním parkovišti, které mám přímo pod hlavou, a jdu spát.

Květinová tržnice ve Veracruz.

Časně ráno, tj. na mexické poměry v osm, vyrážím z hotelu směrem k moři. Jdu intuitivně. Procházím tržnici s květinami, parky s bezdomovci, kteří mě velmi hezky a slušně zdraví a tak se s nimi chvilinku bavím, abych jim udělala radost. 

Přejdu široký bulvár s palmami, provléknu se pár špinavými uličkami a už mě

Vlhko, teplo, zeleno. Veracruz.

neodolatelně táhne moře. Nevoní tak intenzivně, jako jiná moře, vzduch není vlhký a nasáklý solí, ale stejně vím, že je přede mnou - a když se za chvíli objeví modrý cípeček, vyju radostí, protože přece vidím co? Mexický záliv! 

Tak veliký, exotický a tak daleký… nikdy bych si nebyla byla pomyslela, že tuhle modrou velkou skvrnu ze školního atlasu někdy spatřím na vlastní oči!             

Golfo de Mexico. Těží se tu hlavně ropa a dopravuje zboží. Ale své kouzlo má.

Procházím se po nábřeží jak četník ze Saint Tropez a obhlížím bytelné námořní lodě, na které velké jeřáby nakládají obrovské palety se zbožím a štosují je do takové výše, že máte pocit, že tenhle „panelák“ půjde brzo dolů jako ty dva baráky v New Yorku (vzpomněla jsem si na památnou větu z Rudišovy Národní třídy).

Loď zvaná Mayský koník.

Sedím na lavičce a jen tak koukám. Ať si svět běží, já jsem jen bod, jen tečka, okolo které se dějí velké věci. 

Zajímavý rys, kterým bych také charakterizovala tuto zemi - v Mexiku je všechno velké. Vzdálenosti, výšky, sopky, lodě, moře, velké jsou i porce jídla, velké jsou pyramidy, sociální rozdíly mezi lidmi, holky mají velké oči s dlouhýma řasama, velké jsou tu plochy porostlé lesy a nebo kukuřicí, dlouhé jsou tu cesty z místa na místo, letitá a velká je historie této země.

Zrovna tady, v pobřežní rovině zálivu, vlhké a úrodné začínající pod patami pohoří Sierra Madre Oriental, se zrodily první mexické civilizace jako Olmécká (známá těmi obřími hlavami ze sopečného kamene), která tu hospodařila už 1200 let př. Kr. a nebo Huastec či Totonac, které žily severněji. Až do příchodu Cortése byla celá oblast dosti hustě osídlená, odpradávna se tu pěstovala káva, vanilka, tropické ovoce a květiny. V okolí Veracruz se ostatně nacházejí jedny z nejvýznamnějších archeologických nalezišť, které jsou dodnes kolébkou stále živé kultury totonaků. Jsou to El Tajín a teprve nedávno odkryté Filo Bobos. Ani na jednom z míst jsem bohužel nebyla. Scházel mi čas.

Na Juliovo doporučení si jdu dát snídani do famózní kavárny Café de la Parroquia. Páne jo, takhle nějak jsem si představovala latinskoamerické kavárny v knihách Garcíi Marquese.

Číšníci, hudba, lidé popíjející lechero a zvonící lžičkami o sklo.

Sem tam vyčuhuje patina třicátých let minulého století, prkenně proplouvající číšníci v bíločerném, napomádovaní pikolíci vždy se dvěma konvicemi mléka a živo jako na hlavním nádraží. Stoly jsou oblepené rodinami s dětmi, turisty i námořníky, vyhrávají tu tři kytaristé a přímo božsky tu voní káva. Já tu sedím taky a znovu nemohu uvěřit, že to je skutečnost, která se děje právě mně!

A před kavárnou hraje marimba trio.

Dávám si povinné „lechero“. Servírování této kávy s mlékem má svoji choreografii, která se odehrává mezi hosty a číšníkem. Nejdříve si objednáte kávu - výbornou i silnou - vypěstovanou na plantážích státu Veracruz nebo Chiapas. Když vám ji přinesou, máte jí tak čtvrt sklenice. Zbylé místo si dle svého gusta doplňujete mlékem v následujících krocích: připravenou masivní lžičkou zacinkáte několikrát o skleničku, zvuk se výborně nese hučící kavárnou. Přiběhne malý pikolík se dvěma konvicemi a z jedné z nich vám rozmáchlým gestem nalije mléko z výšky své napřáhlé ruky. Vy musíte zakřičet, kdy máte dost. A takto si postupně ředíte kávičku kolikrát chcete, až z toho máte mléko s kávou. Vzduch voní, lžičky zvoní a číšníci dnes tak jako loni bruslí mezi hosty. Mám dosti.

Skvělé sochy připomínají budování přístavu.

Lehce "olečená" jdu opět poznávat přístav. V současnosti poklidný, částečně díky útlumu ve prospěch modernějších přístavů Tampico a Coatzacoalcos, avšak v minulosti neklidný a bohatý na historické události. VILLA RICA DE VERACRUZ byla ostatně první osadou, kterou zde založili Španělé jen pár dní poté, co se Cortés poprvé vylodil na pobřeží Mexika v roce 1519. Od té doby se městem prohnaly všechny historické epochy a ono samotné získalo přízvisko "hrdinské město" s trochu morbidním přídechem, protože v Mexiku co hrdina, to mrtvola.  

4x hrdinský.

Město zažilo bezpočet vpádů, útoků a trestných výprav, pobíjeli se tu mezi sebou Mexičané, Španělé, Francouzi, Angličané, holandští piráti, rakousko-uherský nešťastník Maxmilián a nakonec i Američané. Díky slavným i neslavným historickým událostem získal Veracruz přezdívku Cuatro Veces Heroica, čtyřikrát hrdinský. Připomínkou jest čtyřboký sloup na rohu přístavu z každé strany osazený sochou a plaketou. 

AH.

Imigrant.

Jépéčko II.

Bombero.

Tak nějak celý Veracruz je sošný. Své sochy tu mají zdravotní sestry, hasiči, potápěči, studenti, Jan Pavel II, Alexander Humboldt, Rotariáni, kotvy, psi, no prostě všechno, na co si vzpomenete. Skoro (celý park soch s pánskými přirozeními mají v Jižní Korei v místě, do kterého se také vypisují dobrovolnické programy, hihihi. Tak příště, no.)

Loď, lopotící se lidé, lavička.

He's done it!

Ze by Lenin? Ne. Inženýr. 

Veracruz bílý, barva luxusu ála Great Gatsby.

Nadmíru elektroměrů.

Chodím po pobřeží hladova (po zážitcích) sem a tam a doufám, že moje bílé děti nemají doma stále hlad. Já si tu užívám a Kája se Stellčou musí studovat. Así es la vida. Vlastně až tady v Mexiku jsem vzala na milost existenci digi technologií a sítí jako něčeho prospěšného. Voláme si s holkama přes WApp, vídáme se při videohovorech nebo na Skypu, s mateřinkama si posíláme fotky přes Instagram a díky FB a blogu jsem ve spojení se všemi, kteří to chtějí. 

Veracruz omšelý.

 

Stromyně Stáňa.

Bez skrupulí pokračuji v toulání po pobřeží a po městě, bavím se s náhodnými lidmi, kteří mi zkříží cestu, a nebo já jim, a jen tak jsem. Kdepak by mě to před pár měsíci napadlo, že život může také plynout jinak, než jak jsem ho měla takzvaně najetej. Tady a teď prožívám dny bez urputnosti, beze spěchu, bez obav a stálého strachování se o něco. 

Tortuga na chodníku.

Teď už jen přihodím pár fotek a odeberu se do "nu" hotýlku na kutě.

Vive Veracruz!

Výlet do Bílé řeky a Údolí šťastných vod (12.11.2016)

Pohled  z jednoho z vřšků (cerritos) do úrodné sopečné roviny. 

Dostávám důtku ředitele školy. Takto jsem si pro sebe nazvala páteční telefonát sekretářky Carmen, která mě srdceryvně vyzývala, ať nelezu na La Malinche. Můj dlouho a pečlivě plánovaný výstup na překrásnou 4.461m vysokou sopku v okolí je v háji. (Co tomu předcházelo se dozvídám po kouskách od různých lidí. Hlavní aktéři ovšem hrají mrtvého brouka.)

Nechci dělat problémy a tak fláknu spakovaným batohem do kouta a jedu se vyzuřit na kole do vršky "cerritos" v okolí.

Krajina mezi Mendozou a Nogales.

Večer narychlo spřádám plány, kam vyjet. Strejda Google nabízí hezkou hornatou oblast asi tak hodinu a půl od našeho města, v ní národní park Río Blanco. Je rozhodnuto. Ráno jedu autobusem přes mlžnou Esperanzu, která se na náměstí honosí nádhernými dřevěnými sochami-totemy od místního řezbáře. Projíždíme přes Parque Nacional Caňón del Río Blanco - otvírá se před námi nádherný hluboký průsmyk, porostlý sytou zelení, sem tam s okrově prosvítajícími pramínky skal. Silnice jak tkanička provléká jednotlivá žebra hor a spouští nás dolů do údolí. Přibývá sluníčka, přibývá tepla a také vlhkosti ve vzduchu. Na pohled to připomíná Alpy. A nebo taky Hejnice. 

Parque Nacional Caňon Río Blanco.

Mapa oblasti z období conquisty.

Pokračujeme přes Mendozu, Nogales (v jazyce Nahuatl Oztoticpac) do městečka Río Blanco (Bílá řeka). Vystupuji, protože se mylně domnívám, že zde je středisko turistických cest do okolních kopců. Přeptám se na radnici, jako vždycky. Odkáží mě na jednu horolezeckou stěnu za obcí a do sousedního města Orizaba. 
Naproti radnici se na mě směje hezká kavárnička, do které bez váhání zapluji a objednávám si domácí kávu, která podle nápojového lístku probere člověka i v půlnoci. A copak se mi to nese? No přeci starý dobrý český turek!

V Río Blanco - kopce jako Alpy, ale u silnice palmy.

S trochou fantazie krajina připomíná i Hejnice

Dopiji kafe, povím číšnici něco o podobnosti turka s jejich lunárním nápojem, doptám se na autobus a už jedu do nedaleké Orizaby.
Bájo, hraje tu na kytaru chlápek a hraje hezky. Sedám si vedle paní, která vytahuje z kabelky igeliťák s rambutany. No ne! Šla určitě okolo stejného prodejce jako já. Trumfuju a vytahuju z batohu o něco větší igeliťák s o něco více rambutany a zapřádám hovor. Když paní pozná, že jsem cizinka, což po mých dvou větách není tak těžké, okamžitě chce selfie. To je folklór. 

Rambutan je o něco větší a šťavnatější lichi.

Jsem v Orizabě! První dojem z této perly na Bílé řece je okouzlující. Bude to dáno tou šťastnou kombinací zelených horských velikánů a svižnou čistě bílou sopečnou řekou z Pico de Orizaba, nejvyššího vrcholu Mexika.

Zavětřím vodu a jdu k řece. Krása. Užívám si procházku po dlouhatánském tříkilometrovém nábřeží lehce zašlé krásy, když se ke mně přifaří pán, evidentně v důchodu, a začne se se mnou bavit. Jsem zdvořilá, poslouchám a ptám se, ale v tom je právě ten háček - do konce výletu mě už neopustí a své role samozvaného průvodce se nehodlá vzdát. Má to svá pro i proti; ví toho opravdu hodně o svém rodném městě, kde vystudoval, zaváděl elektrické sítě v okolí, mluví na mě pomalu, takže se chytám, když mi popisuje historické události, krajové zajímavosti či umělecká díla. Nevýhodou je to, že pán chodí pomalu a já jsem z toho utahaná. Ke konci jsem už unavená i z toho, že musím intenzivně myslet v jazyce, v němž jsem začátečníkem a nedokážu už reagovat ani v jednoduchých větách.

Palaco Municipio

Jdeme tedy podél řeky proti proudu směrem k Palacio Municipio, což je neoklasicistní budova, která bývala kdysi školou pro dělnické děti. Prohlédnu si nástěnnou malbu nazvanou "Revolución Social" druhého nejvýznamnějšího muralisty José Clementa Orozca a poté zamíříme k lanovce zvané teleférico. Podél řeky jsou nepravidelně roztroušené klece s výběhy pro zvířata. Taková malá ZOO všehochuť - např. pštrosi, ovce, medvědi, lišky, jaguáři a krokodýli. 

Kupuji si zpáteční lístek na lanovku a postavím se vzorně do fronty. (Tady to vypadá, že průvodce setřesu, protože jde na úřad vyřídit nějaké své papíry.) Najednou slyším angličtinu - a vidím mlaďocha od lanovky, jak na mě mává a vyzývá mě, ať jdu dopředu a že pojedu hned s další várkou. Jsem bílá - pozitivní rasismus. Ptá se mě, odkud jsem, vysloví jedno české slovo - pívo - a chce ode mě zápis do knihy hostů. Na oplátku ho potěším tím, že si s ním cvaknu selfíčko.

Teleférico, lanovka na Cerro del Borrego.

Lanovkář a já. A woman and a man in black...sunglasses.

     

A už se vezu nahoru necelý kilometr dlouhou lanovkou. Výhledy do údolí jsou, jak se moderně říká, dechberoucí. Na vršku Cerro del Borrego, neboli na Ovčím kopci se rozkládá malý ekopark s rozmanitými turistickými atrakcemi. Muzeum bitvy Mexičanů s Francouzi míjím. Dlouhou dobu naopak strávím v kartografickém muzeu. "Musgo" nabízí mapové unikáty z dob od 16.století až po současnost. Pozdržím se také v místnosti s expozicí starých fotografií města a okolí, projdu si naučnou stezku s tabulemi popisujícími typickou flóru a faunu okolí Orizaby. Pocourám trošku mezi naaranžovanými vigvamy, stánky s občerstvením a jedu zpět. 

Magické město Orizaba z druhé strany Ovčího kopce.

Jejda, to je mi ale překvapení, když zjistím, že "ten" pán na mě čeká u depa lanovky. Well, nevím jak se z toho vyvlíknout, takže se smiřuji s tím, že mi opět bude dělat výkladový slovník naučný. 

Tak trochu bývalá textilana..

Odpadkový koš.

Míříme tentokráte do centra města. Zpočátku jdeme opět podél řeky, na jejímž pravém břehu se vyjímá mohutná bíle natřená budova bývalé textilky, kterou tu vystavěli Angličané v 19.století. Prý se v ní vyráběl i manšestr. 
Dále míjíme bývalou budovu pivovaru (cervecería) Cuauhtémoc Moctezuma, který tu také zbudovali Evropané. Výroba tohoto docela dobrého piva teď spadá pod Heineken. 

      

Kus jointa naaranžovaný u psa.

Kus Londýna naaranžovaný v Mexiku.

 Toto město v sobě vskutku má více evropského ducha, je to znát na čistotě a upravenosti ulic, parků a bulvárů, na stylu budov, nejen těch historických.

Jednou z nepřehlédnutelných je tzv. Železný palác navržený Eiffelem(!). Palác, který sloužil dlouhou dobu jako místní radnice, sem byl po kusech převezen z Bruselu, sestaven a pojmenován Palacio de Hierro. Zajímavostí je, že stejně jako u Sochy svobody na jeho přepravu a výstavbu přispěl největší měrou jeden mecenáš, který bohužel zemřel dříve, než dílo začalo lidem sloužit. 

Palacio de Hierro

A jdeme dál, my jdeme dál. K hlavní třídě pojmenované po Franciscu Maderovi, který odstartoval na začátku 20.století mexickou revoluci proti tehdejší diktatuře Porfiria Díaze ("porfiriátu"). Tento vzdělaný a schopný pán byl v roce 1911 zvolen prezidentem, ale rok a půl na to, jak už to tak v Mexiku bývá, byl zavražděn.

Calle Madero "Derramadero"

Pod oficiální cedulí se jménem Madero je umístěna ještě jedna žertovná. Calle del Derramadero označuje Vylitou ulici, na kterou ji občané přejmenovali v 19.století, když vinou nedostatečné či neexistující kanalizace se tudy valívaly proudy vody přetékající v místě Svatojánského mostu.

Dejte 10 pesos za fóto.

Okukuji, či prolézám zběžně obchody. Je 12.11. a všechno se i tady tváří již vánočně. Po ulicích běžně chodí ženy (málokdy muži) oděny do tradičních krojů a nebo alespoň jejich částí. Fotím. Paní s dítětem na zádech požaduje za vyfocení drobné na refresco pro bebé. Túdle, můj samozvaný průvodce ji mile a vtipně vypoklonkuje.                    

Ženy v plné(m) kroji.

Hle a již jsme u tržnice. Krytá i nekrytá, vkusná i nevkusná, voňavá po koření i páchnoucí po tuku, barevná i fádní, ukřičená i ještě ukřičenější, prostě mexická. 

Zastavuji se u sušených plodů, květů, koření, kůry a dřeva a kupuji čtvrt kila sušeného ibiškového květu. Hmmm, to bude čajíků do mrazivé zimy, do které se vrátím. 

Nad krámkem visí piňata. Je to taková bachratá kartonová obludka, která se především na Vánoce (ale i jiné oslavy) kupuje dětem, aby do ní mlátily klacky. Proč udržují takový podivný zvyk? Správná piňata má totiž sedm rohů, které symbolizují 7 hříchů. Děti se jich zbaví tím, že je tyčí zničí a za odměnu z každého rohu hojnosti vypadnou cukrátka (původně sušené ovoce).             

Krámek se sušeným kdečím a piňatami.

Carniceria, masna.

Dále procházíme krytou částí ohromné tržnice. Pán mi evidentně chce vnutit nějaké výrobky svých kamarádů, ale já nemám nakupovací náladu ani peníze ani místo v batohu, takže kamufluji tím, že si s každým prodejcem popovídám.

Přece jen si jednu maličkost koupím - a sice červený vzorovaný šátek, jaký nosil Morelos.

  

My ženy na celém světě máme vždycky společná témata.

Zelinářka a Pan Samozvaný.

Já a guajába.

A už jsme venku u trhovkyň zelinářek a ovocnářek. Tyhle osůbky jsou v každém městě, do kterého přijedu, moje nejoblíbenější. I tady v Orizabě si s nimi povídám, jenže to narušuje "ten" můj průvodce, protože se nám do ženského tlachání nabourává a chce zaujmout mužskými řečmi. Moje ráčny se ale nedají, útočí na něj jak sršáni a na celé kolo se chechtají, až jim jsou vidět díry po vypadaných zubech (na ošetření u zubaře většina z nich nemá).

Můj výlet je u konce. V pět mi jede autobus, tak ještě krátká procházka okolo řeky, rozloučení se s pánem, výměna čísel, které stejně nikdy nepoužijeme a tradá do Serdánu.

P.S. Dlužím vysvětlení nadpisu - proč Údolí šťastných vod? Protože slovo Orizaba vzniklo pošpanělštěním nahuatlského názvu Ahuilizapan, což v překladu značí právě údolí šťastných vod.